Adventní poselství biskupa Lukáše

Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme. 

(1. list Tesalonickým 3, 12)

Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. (Lukáš 21, 28)

Milé sestry a milí bratři,

na začátku Adventu si každoročně říkáváme, že očekáváme příchod něčeho nového. Ale obvykle se nic nového nestane a čas Adventu i Vánoc prožijeme podobně jako loni a předloni… a snad v nás hlodá červík pochybností, že ani letos tomu nebude jinak. Vždyť co nového by mělo přijít? Změn a překvapení se spíše bojíme – což je ten problém. Podvědomě se bojíme vyhlížet „nové“. A přitom k nám neustále PŘICHÁZÍ něco nového, skutečného, krásného, osvobozujícího a radostného. Teď jde o to, abychom i my přicházeli na místa, kde se můžeme setkat s „novým“ – s nadějí, smyslem a láskou.

O jakých místech mluvím? Všude je střed světa! Místo, kde právě teď jsem, je půda svatá a Bůh je právě zde, se mnou a s každým živým tvorem: „Tady jsem! Nejsi sám! Miluju tě a tolik si přeju, abys taky miloval!“

Před více než dvaceti lety jsem se "přicházení nového" pokusil vyjádřit básní Nový advent:

Ještě nesněží

a zrakům zaměstnaným

hledáním stezky v zamžených polích

nelze prohlédnout

skrze páru ke Slunci–Králi.

Obloha nevydá

ještě naději pro nás unavené

ale mračna se kupí na rozkaz vánku

až se v zaslíbený čas

rozsvítí v světelný tvar Kříže.

Ještě se nesnáší

sněžná mana se jmény Jsem

žhoucí pečetě obtištěné v srdce vosk.

Zatím jen úlek mlhy:

prsten pečetní právě navlékán!

Bůh zpečetil vztah s námi narozením svého milovaného Syna, jehož nám dal jako Cestu, která se neztratí ani v mlze a tmě. Ta živá Cesta k nám právě teď přichází, abychom na ni vstoupili.

Zkusíme to letos?