Martin Gruber: Spolčo nebo hierarchie

Slýchávám od mnoha lidí lacinou frázi:" Já v boha jako tak nějak věřím, ale nechodím do kostela, protože nevěřím církvi." Bodejť. Bůh, ve kterého oni "jako tak nějak" věří, je totiž cosi neskutečně vzdáleného, nenáročného, neboli: je to NĚCO, co po nich NIC nechce. Není to SKUTEČNÝ Bůh. Kdyby se ale vyznavačsky přihlásili k víře v Ježíše jako svého Pána, tak by tohle už tak lehce z úst nevypustili, protože On je hlavou Církve. (Ponechme teď stranou jednotlivce a skupiny, k němu se sice halasně hlásící, ale projektující si do něj své vlastní představy - Ježíš Anarchista, Ježíš Vegan, Ježíš Feminista, Ježíš Rastafarián, Ježíš Jánevimco... To už je poněkud jinde.)

Přesto nás taková či podobná argumentace "jakotaknějak-věřících" vede k zamyšlení nad smyslem existence Církve, a především nad jejím posláním dnes. U nás v Čechách je pak situace obzvlášť specifická: Mnohé kostely a modlitebny zejí prázdnotou, slouží se pro dva nebo tři církevní příslušníky, obvykle takové ty tradiční (rozuměj: "fosilní"), kteří tam chodí ze zvyku už osmdesát let a děsí je jakákoli změna, zvláště, je-li k lepšímu. Kněžské povolání spíše padá než jen upadá (zejména morálně) a neradostný pohled na - říkám to bez obalu - "mrtvé náboženské obce" ukazuje, že tu je něco špatně. Hodně špatně. Lidé (ano, i mnozí křesťané) si kladou otázku: "K čemu jsou vlastně faráři? K čemu biskupové a jáhnové?" A vzápětí si sami odpoví: "K ničemu. Nepotřebujeme nějakého guru, aby nás mustroval. Každý z nás je sám sobě papežem. Cestu k Bohu si musí najít každý sám."

Zeptejme se teď ale spolu s nimi i my: "Jsou zaměstnanci Církve, profesionální kněží, skutečně nezbytní?"

Záleží na tom, čím pro nás Církev je především. Pokud jí vnímáme jako nějaké společenství, kde se scházejí lidé, sdílející stejnou ideu (jako třeba kvakeři), pak tam kněz nezbytný není. Z doslechu vím o jednom liberálně katolickém společenství v Itálii, kde se v předsednictví při liturgii všichni členové střídali, muži i ženy; rozdíl byl snad jen v tom, že muži nosili černou štólu, ženy růžovou. Ano, tak to může někdy a někde také fungovat. Všeobecné kněžství tvoří přece nesporně základ pro služebné kněžství, které z něho vychází a v takovémto "spolču" se propůjčuje na dobu trvání bohoslužby. Fajn.

Ale máme tu ještě Církev jako pozemský odraz nebeské hierarchie: Zde jde o duchovní růst a duchovní doprovázení, nikoli pouze o semisekulární sdílení duchovních prožitků. Toto je totiž třeba nahlížet pohledem mystickým, jako to dělal Dionýsios Areopagita a jeho vykladač Maximos Homologetes. Protože tam, kde končí hierarchie nebes, navazuje na ní - zcela plynule - hierarchie pozemská. Není náhodou, že nejvyšší církevní hodnostář, námi zvaný obvykle biskup, je titulován též HIERARCHÉS či HIERARCHA. Tedy v praxi: vyšší kůry nebes pomáhají vzhůru k Bohu těm nižším, nižší ještě nižším a ti nejnižší z andělů vedou vzhůru biskupy, ti zase kněze, kněží jáhny, jáhnové mnichy... A tak dále, až po katechumeny, strojící se ke křtu. Učíme se od Mistrů, hierarchie má svůj smysl. Na nebi i na zemi. (Jestli taky v pekle, tak to vědět netoužím. Ale možná ano - jako jakási "hierarchie sestupná".)

Ano, Církev potřebujeme a duchovní rovněž. Ne každý biskup nebo jáhen je dokonalý (a kněžstvo, podle mé dlouholeté zkušenosti, už většinou vůbec ne), ale jejich role je důležitá. Zprostředkují totiž druhým POZNÁNÍ. Charita, kultura - ty by měly být důsledkem hloubky duchovního osvícení a zároveň znamením stoupání vzhůru k Nebesům. Vždyť obětavou pomocí bezdomovcům či nemocným neklesáme, naopak - přibližujeme se Bohu. To platí samozřejmě o každém křesťanovi, ne jen o knězi. Všichni však potřebujeme mít tady na zemi "základnu", která má přesah ve Věčném Světle. Tou základnou je Církev.

Jak píše svatý hierarcha a mučedník Thascius Cyprianus: "Nemůže mít Boha jako Otce, kdo nemá církev jako matku." Je tomu tak. Být totiž křesťanem bez církevní příslušnosti je stejně zoufalé, jako být vlkem, který opustil svou smečku. Znamená to osamělý boj o přežití - a právě tak osamělý konec.