Keltská ekumenická bohoslužba v Mirovicích

V sobotu 8. listopadu proběhla již 4. ekumenická keltská poutní bohoslužba v mirovickém husitském kostele spojená se vzpomínkou na zesnulého kněze Martina Grubera, zakladatele Společenství filidů opata Columcilla. Po bohoslužbě, na které se podíleli husitští a starokatoličtí duchovní, následovalo pohoštění na mirovické faře, procházka na místní hřbitov a modlitba u hrobu bratra Martina. 

foto: Jiří J. Šulc

Kázání faráře Kamila Kozelského, které zaznělo při bohoslužbě:

Bratři a sestry, když odejde léto, přichází podzim, dny se krátí a světlo slábne. Mlha se snáší k zemi, tvary se rozplývají, hranice věcí se stávají nejisté. Zmizí jas a radostný halas léta a do našich životů se vkrádá podivné ticho.V dávné keltské tradici měl tento čas jméno – Samhain. Nebyl to jen svátek mrtvých. Vlastně to byl Nový rok. Ten starý právě zemřel se sklizní a je tedy logické, že něco nového se musí narodit. Něco odešlo a něco přichází, ale ještě tady tak docela není. Ještě ho nevidíme, ještě musí přejít podzim a zima. Život nekončí, rodí se nový, ale my to ještě nevidíme.Byl to tedy čas prahu, čas přechodu, kdy se – jak staří Keltové říkali – svět lidí a svět druhé strany dotýkají.

Nešlo o strašidelný svátek. Samhain nebyl o strachu. Byl o pravdě. O tom, že svět, který vidíme, není celý. Že skutečnost je hlubší. A že život není uzavřen jen mezi narozením a smrtí. Že existuje víc. Je to připomenutí hlubší skutečnosti: že život přesahuje to, co vidíme."Mezi naším světem a tím, co leží za hranicí smrti, je tenká hranice. A právě teď se nás ty dva světy dotýkají." Řekli by možná keltové.Keltové navíc věřili, že jsou místa, kde je tato hranice mezi světem viditelným a neviditelným ještě prostupnější a tak tenká, že se člověk téměř dotkne věčnosti. Často to byly ostré mořské útesy, prastaré kamenné kruhy, tichá údolí, a později také kaple a kláštery. Proto si v tom období připomínáme zesnulé, protože oni jsou nám jaksi blíže, vnímáme je v těch stínech a mlhách. My stojíce zde na břehu hledíme kamsi do nezřetelných dálav… 

My zde v barevném světě hledíme do šera bez barev.Ale dovolte otázku: Co když je to všechno obráceně?Co když pravda není v tom, že světlo slábne a mlha vítězí… ale v tom, že my celou dobu žijeme ve světě, který je zahalený mlhou?

Bojíme se, co je za mlhou, ale za mlhou bývá většinou světlo a jasní obloha.Možná my jsme ti, kdo žijí v šeru. V neúplné skutečnosti. Ve světě, kde na mnoho věcí nevidíme jasně. Ve světě, kde světlo jen občas probleskne a my tomu řekneme léto. I pro nás je tedy Samhain připomínkou, že tohle není celá skutečnost.Náš svět je pravdivý – ale neúplný. Je krásný – ale raněný. Je reálný – ale není dokonalý.To říká i kniha Kazatel, kterou jsme dnes slyšeli. Její autor mluví tvrdě a pravdivě: "Marnost nad marnost, všechno je marnost." Nezapírá krásu světa, ale odhaluje jeho křehkost. Nic zde není pevné, jisté, trvalé. Život plyne jako vítr – neuchopitelný a prchavý.

Možná bychom dnes řekli: všechno se nám rozpadá pod rukama. Všechno mizí jako pára nad údolím. Lidé přicházejí a odcházejí, jména se zapomenou. Sláva se rozplyne. Náš svět je sice krásný – ale zároveň bolestně nedokonalý.Proto někdy tápeme v mlze. Nevidíme celek. Nevíme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Tápeme nejen v té mlze venku. Tápeme i v mlze v nás. Mlha nejistoty, mlha ztráty, mlha ticha nad hroby těch, kdo odešli. A do této mlhy může vstoupit dvojí hlas: hlas strachu – nebo hlas naděje.V Tolkienově příběhu, který dnes zazněl, zůstávají Samvěd, Smíšek a Pipin stát v bolesti na břehu moře, zatímco z šedých přístavů odplouvá loď s Frodem a Gandalfem. Je to chvíle odloučení, ale není to chvíle zoufalství. Vždyť Frodo z dálky slyší zpěv. Proč zpěv při odchodu? Protože smrt není v Tolkienově světě koncem, je to tajemství, ale není to absurdita. Je to cesta. Přechod. Připomínka, že my všichni jsme poutníky – a tento svět není náš poslední domov.

Pro ty, kdo zůstávají, je loučení bolestí. Ale pro ty, kteří odcházejí, to není konec, ale pokračování… možná nový začátek.Ten příběh totiž není o konci – je o návratu. O naději. O tom, že druhý břeh existuje.A právě zde se setkává keltská intuice, bolest Kazatele a příběh poutníků Středozemě s evangeliem. Jan říká: "To světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila."Kristus nepřišel svět popřít. Naopak – přišel jej osvětlit, ukázat jeho pravou podstatu, již je On sám. Přišel, aby řekl: tento svět je dobrý, ale není úplný; krásný, ale zraněný; plný života, ale ještě ne dokonalého. Tento stvořený svět není žádná iluze. Písmo říká, že je dobrý a plný krás. (Nakonec i v Pánu prstenů Gandalf, svět Středozemě miloval a uměl si pobyt mezi těmi bodrými hobity užít. Také v reálném světě i Kristus bořil mýty o prorocích, když se uměl radovat a veselit spolu s lidmi kolem sebe.) Ne, tento svět není žádnou iluzí, přesto je v jistém smyslu neúplným, nedokonalým a pomíjejícím. Náš svět je skutečný, ale s malým "s". Je odrazem Skutečnosti s velkým "S", té neporušené.

Proto Ježíš říká: "Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života."On vstoupil do naší mlhy, aby nás vyvedl k plnému světlu. Přišel spojit tento svět s tím druhým - Božím.Přišel aby spojil nebe a zemi. Aby světlo proniklo mlhou. On není jen ten, kdo o světle mluvil. On je Světlo. On je Cesta mezi světy. On je most přes propast smrti.

Proto křesťané nemusí Samhain odmítat ani se ho bát. Můžeme mu rozumět lépe než kdokoli jiný. Můžeme říci: Ano, existuje hranice mezi světem viditelným a neviditelným. Ano, naši zemřelí jsou nablízku. Ano, všechno stvoření je proniknuté tajemstvím. Ale ne – není to temné tajemství ani náhodný chaos ani hrůzu budící temnota. Je to tajemství Boží věčnosti plné světla. Právě proto není náhoda, že první křesťané v Irsku a Skotsku – svatý Patrik, svatý Kolumban, svatý Aidan – vnímali jako místa přechodu, právě kaple, kostely a kláštery. Tam, kde se lze více než jinde setkat s Kristem. Převzali onu tradici setkávání světů. Nezničili ji. Očistili ji. Naplnili ji evangeliem. Ukázali, že hranice mezi světy skutečně existuje – a že mostem je Kristus.Díky Kristu se těchto dvou světů nemusíme bát. Nemusíme se bát hranice, ani mlhy, ani smrti. Neboť kdo žije v Kristu, je už "rozkročen v obou světech" – jak říká apoštol Pavel: "Naše občanství je v nebi" (Fp 3,20). Jsme doma zde – ale také tam.

Nemůžeme zabloudit v mlhách Samhainu, protože obě strany skutečnosti jsou našim domovem. Skrze Krista máme dvojí občanství. Žijeme zde – ale patříme Bohu. Jsme poutníci – ale nejsme ztraceni. Víra není útěk. Víra je prohlédnutí skrze mlhu.A tady je úkol pro nás: nenést v sobě mlhu, ale přinášet světlo. Být lidmi naděje. Nebát se temnoty. Vnášet do zraněného světa radost, barvu, laskavost a pravdu. Připomínat, že smrt není konec a že žádná tma není tak hluboká, aby nešla prorazit světlem.

Jsme křesťané. A to znamená: jsme heroldové světla. Kam vstoupíme, tam má přijít světlo. Do smutku – útěcha. Do zmatku – smysl. Do strachu – odvaha. Do tmy – pochodeň víry. Křesťan nemá být ten, kdo žije jen "v létě života", věří jen když je vše skvělé a zalité sluncem. Křesťan je ten, kdo nosí léto uvnitř – i uprostřed zimy. Protože světlo nepřišlo z nás. Přišlo od Boha s Nimž jsme spojeni.A tak když v těchto dnech zapalujeme svíčku za naše zemřelé, nezapomeňme: to není jen světlo vzpomínky. Je to světlo víry. Je to vyznání, že druhý břeh existuje. Že Světlo vítězí, a že Kristus spojil oba světy – navždy. A na druhém břehu – a vlastně už i zde – zaznívá píseň světla.