Diecézní shromáždění 2025

V sobotu 25. října proběhlo diecézní shromáždění v našem plzeňském kostele Krista dobrého Pastýře a sousedním domě Collegium Agape. Hostem byl patriarcha CČSH Tomáš Butta. Delegáti zvolili tajnou volbou členy diecézní rady na další funkční období, dále zvolili zástupce do církevního zastupitelstva, ústřední rady a církevního revizního finančního výboru. Schválili rozpočty Plzeňské diecéze CČSH a Institutu Plzeňské diecéze CČSH za rok 2026. Dále schválili zřízení Stavebního fondu a jeho Statut. Materiály včetně zápisu jsou k dispozici na úřední desce. Při úvodní bohoslužbě posloužila slovem kazatelka Amaya Sardá, jejíž promluvu přinášíme v plném znění.

Vážený bratře patriarcho, milé sestry, milí bratři.

Než zahájíme samotná jednání v rámci dnešního shromáždění, sešli jsme se zde v kostele, abychom se ztišili před Bohem, naslouchali Božímu slovu, nadechli se a rozhlédli se kolem sebe. Zkusme si připomenout, co znamená být církví. Jak nalézt tu správnou rovnováhu mezi církví, která je institucí, a církví, která je živým tělem Kristovým?Apoštol Pavel ve svém listu Efezským poukazuje na fakt, na který snadno zapomínáme - že i my jsme kdysi byli cizinci. Než jsme poznali Boha, než jsme přijali Krista, byli jsme ztracení, uzavření do sebe, vzdálení spáse. 

Zakladatelé naší církve, první patriarchové - byli lidmi bezesporu odvážnými. Mohlo by se zdát, že budovat novou církev v dobách prvorepublikového nadšení bylo snadné, ale asi nic nemůže být vzdálenější pravdě. Tito lidé podnikli nesmírně těžký krok do nejistoty, do prostředí, ve kterém jim byly kladeny nejrůznější překážky. Naše malá církev přežila druhou světovou válku i časy nesvobody. Její řady v průběhu let prořídly, ale církev i tak žije dál. Dostali jsme dědictví odvahy, ale také odpovědnosti. 

Nikdo z nás si nevydobyl své místo v Boží blízkosti zásluhami, bohatstvím či původem, všichni jsme byli pozváni. A právě toto pozvání má být tím, co nás spojuje a umožňuje nám spolupracovat na dobrém díle. Jakmile na tyto skutečnosti zapomeneme, narůstá v církvi pýcha a s ní i rozdělení. Z kamene, který měl být nosným základním kamenem, činíme kámen úrazu. Ačkoliv se to tak nemusí zdát, církev se nerozpadá tehdy, kdy na ni útočí někdo zvenčí. K rozkladu začíná docházet ve chvíli, kdy zapomeneme milovat. Milovat tak, jak miluje Bůh, tak, jak nám přikazuje Kristus. V ohrožení se ocitáme tehdy, když mezi námi namísto bratrství začne klíčit podezíravost, rivalita nebo tiché pohrdání, když zapomeneme, že jsme všichni ratolestmi kmene, jímž je Kristus. 

V dnešním evangeliu Ježíš říká: "Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mne nenáviděl dříve než vás." Neposlouchá se to snadno. Jistě bychom byli radši, kdyby svět křesťany miloval. Ježíš nám ale servíruje tvrdou realitu: svět nás bude nenávidět. Zásadnější než tento nepříjemný fakt je ale poselství, které nám Ježíš sděluje hned na začátku dnešní promluvy - abychom jeden druhého milovali. V tom je paradox křesťanství. Ježíš ví, že jeho následovníci budou čelit nepochopení, proto je posílá do světa s přikázáním lásky. Nikoliv se zbraněmi. Nikoliv s hlasitými argumenty, ale s láskou. 

Církev tvoří lidé, a právě proto není dokonalá. Někdy si nerozumíme. Někdy možná máme z druhých strach. Někdy jsme si trnem v oku a občas se dokonce hádáme. Ale žádná hádka by neměla přehlušit Ježíšovo: "Milujte se navzájem." Vždyť stačí, že nás nenávidí někteří lidé zvenčí. A nenávisti zvenčí se nejlépe čelí vzájemnou láskou a porozuměním. Kristus snášel nenávist, abychom my mohli nést lásku. Vzal na svá záda kříž, abychom my mohli nést jeho svědectví. Svědectví o tom, že jsme poznali lásku, která se stala člověkem. Když svět vidí, že se i přes bolest dokážeme milovat, že i přes rozdíly zůstáváme spolu, že i v době napětí dokážeme nést pokoj - tehdy vydáváme svědectví, které svět potřebuje, i když o něj nestojí. 

Jedině tehdy, když ve vzájemné lásce budeme tvořit pevnou, neochvějnou stavbu, nás šípy nepřítele nezraní. Láska v církvi není prázdný pojem, je to pojivo, které drží jednotlivé kameny pohromadě. Bez pojiva se dům rozpadne a Duch nemá kde přebývat. Sestry a bratři, církev není hotový, luxusní, all inclusive hotel, ve kterém bychom mohli jen tak lenošit. Je to stavba, na které je potřeba pracovat každý den. Jsme povoláni k tomu, abychom stavěli a budovali – trpělivě, s pokorou, někdy v slzách, den po dni, s odvahou milovat i tehdy, kdy je to těžké.

Až se jednou ohlédneme zpět, možná nám dojde, že ten nejkrásnější chrám, který jsme kdy pomáhali stavět, nebyl z kamene, ale z lidí. Z těch, kteří zůstali a milovali, i když měli důvod odejít. Na začátku své promluvy jsem zmínila - pro některé možná smutnou - skutečnost, že naše řady prořídly. Ano, jsme malí. Ale právě v tom je naše jedinečnost a síla. Máme šanci stát se malým společenstvím, v němž se nikdo neztratí. V němž žádné jméno nebude zapomenuto, žádný hlas nebude umlčen, v němž každá těžkost bude sdílená. V době, kdy svět měří úspěch čísly a statistikami, si připomínáme, že Boží království klíčí z malého hořčičného zrna. Možná se nemůžeme chlubit početnými davy, dostali jsme ale do vínku něco jiného. Naději na opravdovost, osobní vazby, věrnost, společenství lidí, kteří se znají jménem. A to rozhodně není málo. 

Nepropadejme beznaději a neuzavírejme se. Neutíkejme před světem, nebojme se nových věcí, nových forem komunikace ani změn v myšlení společnosti. Církev, která se uzavře, přestává být domovem a stává se zatuchlým skladištěm - a to by byla škoda. Naší odpovědí na měnící se svět nemá být strach, ale rozvážná moudrost. Možná nám nezbyde než s pokorou přijmout fakt, že už nebudeme tak početní jako za první republiky. Sestry a bratři, neustávejme ve stavění. Ani první patriarchové neviděli plody své práce hned, ale věřili, že s nimi staví Bůh. 

A tak dnes prosme o sílu Ducha milovat jeden druhého a milovat církev, která nám byla svěřena. Církev nedokonalou, ale živou. Nikoliv církev minulosti, ale církev Kristovy přítomnosti.

Děkuji vám.

Amen.

(foto: Jan Vávra )