Slýchávám od mnoha lidí lacinou frázi:" Já v boha jako tak nějak věřím, ale nechodím do kostela, protože nevěřím církvi." Bodejť. Bůh, ve kterého oni "jako tak nějak" věří, je totiž cosi neskutečně vzdáleného, nenáročného, neboli: je to NĚCO, co po nich NIC nechce. Není to SKUTEČNÝ Bůh. Kdyby se ale vyznavačsky přihlásili k víře v Ježíše jako svého...
Byl jsem osloven, abych přispěl do diskuse na téma "manželství pro všechny". Na úvod předesílám, že vyjadřuji čistě svůj osobní názor, nikoli oficiální stanovisko církve, v níž působím. Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti.
Lidé kolem nás - i v naší blízkosti, takže se nás to osobně dotýká - umírají, nebo dlouhé týdny stonají, trpí bolestmi, klesají na duchu. Má vůbec nějaký smysl modlit se? Vím o zklamaných nadějích, o smutných zkušenostech, které si pochopitelně (kdo to může soudit?) lze vyložit i tak, že modlitba je k ničemu.