Uvedení nového faráře v Chotovinách

V neděli 16. července byl uveden do služby faráře v náboženské obci Chotoviny bratr Ivan Jirovský, který při této sváteční příležitosti posloužil kázáním o Ježíšově podobenství o rozsévači (Matouš 13, 1-23):V podobenství, které Ježíš vypráví zástupu, slyšíme zvláštní výzvu: "Kdo má uši, slyš!" Vlastně tím naznačuje, že tu jde o vnitřní porozumění jeho slovům. Člověk je může slyšet, ale nemusí jim rozumět. Může je brát jako vyprávění o samozřejmé věci: některé semeno vzklíčí, jiné nikoli. Ale za tímto vyprávěním se skrývá tajemství Božího království. Může nás napadnout, proč Ježíš toto důležité tajemství neřekne lidem naplno. Přesně to napadlo i učedníky. Ptají se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"Ale Ježíš jim odpoví jinak, než bychom čekali: "Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou." 

Když člověk odmítá slyšet pravdu, pak nikdy nemůže nic pochopit a není mu pomoci. Nerozumí, protože nechce rozumět. Podobenství o rozsévači připomíná důležitost půdy, tedy kvalitu lidského srdce, které semeno přijímá. Růst božského semene, které bylo zasazeno do každého z nás, závisí na tom, jak je přijímáme. Cesta, o které je v podobenství řeč, symbolizuje typickou, obyčejnou cestu lidí se všemi rozptýleními a zábavami, které život přináší. Kdo se zahlcuje světskými záležitostmi, nakonec se v životě mine s tím podstatným. Když je božské semeno přijato rozptýleným, roztržitým vědomím, nemůže růst a prospívat. Nemůže zapustit kořeny do hlubin naší duše. Když v jiném případě semeno padne mezi trní, znamená to, že nebylo přijato srdcem, ale jen naším myšlením, často kritickým, které je tak charakteristické pro moderní dobu. 

Takové myšlení dusí spontaneitu života. Příklady takových nechápajících výkladů známe z různých vědeckých exegezí Písma svatého, které jsou tak složité, že jim uniká úplně jednoduchá podstata sdělení. Skála, na níž semeno nemůže zakořenit, v Bibli často symbolizuje tvrdost srdce. Uzavřené srdce, nebo "srdce z kamene", je lhostejné k Pravdě. Často se lidé stávají v srdci zatvrzelými ze strachu. Samotné jejich tělo se pak stává ztuhlým a zaujímá obranný postoj. Nikdy bychom si neměli plést takovou tvrdost se silou. Vnější tvrdost často skrývá vnitřní slabost.

Dobrá půda našeho srdce, o níž se v podobenství mluví, musí být také obdělávána a orána, což znamená vnitřní práci. Duchovní práci. Neustálou introspekci, kontemplaci, prostě duchovní život. Ať se tato práce děje prostřednictvím duchovní praxe, anebo jsme k ní nuceni životními těžkostmi, dělá srdce ve výsledku méně tvrdým, méně sobeckým a méně rozptýleným. Je to dlouhá práce s odklízením trní a kamení. Srdce se otevírá tomu podstatnému a začíná být schopno slyšet Boží slovo a meditovat nad ním. Takže teď už jasně rozumíme, že je možné Ježíše slyšet a přece z toho nic nemít, nic nepochopit. Tak to bylo i u tenkrát u moře, kde Ježíše poslouchaly zástupy. Tisíce lidí jej viděly, ale jen pár učedníků v něm poznalo Božího syna.

Rozsévač má trpělivost konat svou práci, i když z ní většinou nic není, protože tři čtvrtiny jeho setby přijdou nazmar. Ví to a musí s tím počítat. Zrnko padne, kam padne: podél cesty, na skálu, či do trní, ale také se podaří zasít je do dobré půdy a semínka se uchytí. Ježíš si nezoufá nad zbytečnou námahou, ale rozsévá dál a znovu. Určitě zde v podobenství mluví o sobě, především on je tím rozsévačem, ale přece nejen o sobě. Tím rozsévačem je v určitém smyslu také každý z jeho učedníků. My všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli rozsévači tohoto dobrého semene a nemusíme se ptát, kolik z toho vzejde.