Rozhovor s biskupem Filipem

Blíží se volba patriarchy. Je to opravdu tak důležité, jak to vypadá například na stránkách Českého zápasu?

Patriarcha je duchovní otec, člověk, který dovede spojovat a miluje svou rodinu, neopouští jí, zůstává do konce, bojuje za ní, chrání a vytváří místo bezpečí. Umí vytvářet hranice, ale také se za ně sám  vydat, aby hledal ztracené. Z tohoto pohledu je osoba patriarchy důležitá. Podstatní jsou ale maličcí, obyčejní a zranění. K nim jsme jako církev posláni, abychom v nich našli Ježíše. Vidím to, když doprovázím umírající a dotýkám se lidí, kterým zbývají poslední hodiny života. To díky nim poznávám, na čem opravdu záleží. Z tohoto pohledu se mi někdy zdá, že se husitská církev až moc zabývá sama sebou, a tak zapomíná na to, co je jejím úkolem. 

Církev a politika. Jak jdou tyto dvě místa dohromady?

Myslím, že bychom neměli jít římskokatolickou cestou spojování politické moci se skutečnou mocí Boží. Vím, že takové proudy v CČSH jsou. Politika sama o sobě není špatná a je velmi dobře, když se lidé zapojují na komunální i vyšší úrovni do práce pro dobro ostatních. Pokud však člověk neuzrál uvnitř, dělat by to neměl. Církev je tu od toho, aby stála na straně chudých, nikoliv na straně politických předáků.  

Nemáte obavy o budoucnost CČSH a její financování?

Nemám. Skutečným bohatstvím jsou ti, které svět odepsal jako nepotřebné. Naším bohatstvím je živé evangelium. Zítřek má své starosti. Věřím, že cesta, kterou jsme se vydali je správná. Plzeňská diecéze nemá ani korunu dluhu, investujeme do dědictví po předcích. Víc energie si to nezaslouží. Naši energii, naši laskavost a modlitbu, čas a doprovázení, potřebují lidé v nemocnicích, na vsích, ve vězení. A potřebujeme ji samozřejmě i my sami. Právě tam máme jít, protože nás tam posílá Ježíš. 

Vedle biskupských povinností se věnujete také práci kaplana v hospici. Jak to jde dohromady?

Pomáhá mi to zůstat na zemi a vrací to mému životu smysl. Kdyby nebylo bohoslužby nemocných, doprovázení umírajících a setkávání s lidmi v Mirovicích, byl bych už dávno vyhořel. Navíc nechci zůstat biskupem. Chci být s lidmi čím dál víc, protože chci být také ve spojení se svým srdcem. Nechci ztrácet čas hloupostmi na církevních schůzích. Potřebuju druhé lidi, protože s nimi toužím sdílet otevřené srdce, včetně svých nedokonalostí. Totéž nabízím i já jim. A daří se to. Díky Bohu.

Nedávno vyšla kniha S Marií na poušti. Jak moc potřebuje církev mariánskou spiritualitu?

Potřebujeme poznávat ženskou tvář lidské existence a směřovat tak k celistvosti. Je to tvář Boha, který vstupuje skrze ženu do tohoto světa. Stává se člověkem. Mariánská spiritualita ukazuje vždy ke Kristu, jako na starých ikonách. Patriarchální systém si maluje portréty a staví si je vysoko ve svých zasedačkách. Církve často ovládá ubohé impotentní ego. Bez něžné a tiché cesty Mariiny budeme jen institucemi Jidášů a věčně zapírajících Petrů. 

Na podzim bude i diecézní shromáždění Plzeňské diecéze. Co bude hlavním tématem?

Vedle běžné agendy, budeme také diskutovat o směřování církve, o větším zapojení laiků do služby v náboženských obcích, o dalším rozšiřování bohoslužeb nemocných. Místo tu bude i pro prezentaci sociálních projektů, ať těch, které již běží, nebo těch, které připravujeme.