Přijímat život v jeho celistvosti

Rozhovor s kandidátem na patriarchu Lukášem Bujnou

Jaké je dle Vás zásadní kritérium pro vykonávání služby patriarchy?

Být lidský. Což znamená: být si vědom svých obdarování i své "temné strany". Být pravdivý sám k sobě a svoje slabosti a chyby nepopírat, ani je nepřenášet na druhé, nýbrž přijmout je a "přetavit" na solidaritu s bližními, kteří také padají a klopýtají na cestě do Božího království. Odpouštět a nesoudit, nelpět na falešné představě o vlastní důležitosti.

Do jaké míry ovlivňuje a jak by měla ovlivňovat osobnost patriarchy podobu církve své doby?

Nejsem velký řečtinář, ale myslím, že slovo "patriarchát" by se dalo přeložit jako "vláda otce". O krizi otcovství v dnešní společnosti se hodně napsalo. Jsem tátou dvou synů a sebekriticky uznávám, že obstát v tomto poslání není snadné. Patriarcha nutně nemusí být otcovskou figurou, ale v jeho službě by se měla zrcadlit otcovská péče Boha o jeho lid. Jak pečuje Bůh? Není úředníkem, dohlížejícím na nás ze vzdálené nebeské kanceláře. Zvolil si jinou cestu. Stal se nám bratrem a přítelem v Ježíši Kristu. Po jeho příkladu by i patriarcha měl jednat jako bratr a přítel a nechat se nést modlitbami lidí, jimž slouží jako hříšník spoléhající na Boží lásku.

Mottem letošního výročí církve se stal výrok "100 let služby Bohu, sto let pomoci člověku". Daří se církvi svým reálným životem dostát tomuto heslu? Co a jak má konat, aby heslo v budoucnu naplňovala?

Bůh nepotřebuje naše služby. Potřebuje naši otevřenost, aby on sám skrze nás mohl sloužit, pomáhat, uzdravovat, zachraňovat. Líbí se mi heslo Armády spásy, ve které jsem v minulosti působil jako dobrovolník: "Srdce Bohu, ruce lidem." Během uplynulého století vykonala naše husitská církev mnoho dobrého, třeba v oblasti sociální práce. Proto nesmíme dopustit, aby většinu naší energie spolykal vnitrocírkevní provoz. Základem všeho je duchovní obnova: proměna srdcí, aby se otevřela zázraku Boží přítomnosti a stala se "propustnými" pro požehnané působení Krista v současném zraňovaném a rozdělovaném světě.

Vnímáte současný trend určité decentralizace církve jako problém a pokud ano, jakým způsobem mu chcete ve funkci patriarchy čelit?

Decentralizace se nebojím, zodpovědnost za církev musejí sdílet všichni na všech úrovních církevní správy. Důležité je neztratit vědomí celku, nenechat se pohltit lokálními problémy a především neztrácet čas zástupnými pseudo-problémy. Posláním patriarchy je být osobností integrující, hledající to podstatné, co spojuje a co slouží jednotě církve jako těla Kristova. Po stránce povahové či názorové jsme od sebe odlišní. Jedno je však v církvi společné všem: "Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží" (Koloským 3, 1). Kdykoli se objeví spory, měl by patriarcha posloužit tím, že ukáže na pramen víry, v němž se musíme očišťovat všichni bez rozdílu.

V posledním magazínovém čísle Českého zápasu věnovaném tématu bohatství a chudoba se jedna z otázek ankety zaměřila na to, co může být tím pravým "osobním" bohatstvím... Co je tím Vaším bohatstvím?

Prvotním obdarováním je sám život. Učím se přijímat život v celistvosti, se vším, co přináší. Pomáhájí mi k tomu vztahy s blízkými lidmi, láska ke Kristu a církvi, pobyt v přírodě a také meditace dechu, k níž mě inspiroval Juraj Dovala: při nádechu si opakuji "Žiju!" a při výdechu: "Děkuju!"

Pro církev byl vždy důležitý vztah s Husitskou teologickou fakultou. Kudy by se podle Vás měl dále ubírat?

Především sama církev musí mít kardinální zájem na vzdělávání a spirituální formaci dalších generací duchovních i laických pracovníků, přičemž HTF UK zajišťuje potřebnou kvalitativní úroveň. Pedagogové i studenti si zaslouží větší podporu církve, která se přece neobejde bez kněžských povolání i bez angažovanosti laiků a dobrovolnické práce v obcích.

CČSH má v rodině církví tradičně svébytné postavení. Jak je nahlížíte pro nejbližší léta ve vztahu k zahraničním církvím i domácí ekumeně?

Nám husitům by prospělo hlubší napojení na širší ekumenickou rodinu církví, s nimiž sdílíme biblické a reformační důrazy nejen v teologii, ale především v liturgickém a svátostném životě. Konkrétně mám na mysli církve sdružené dohodami z Porvoo. Ekumenický rozhovor je nepochybně jedním z klíčových rozměrů patriarší služby.

Před časem bylo rozhodnuto o dělení prostředků z církevních finančních náhrad (tzv. restitucí) mezi ústředí a diecéze. Ty o jejich užití rozhodují poměrně samostatně, což vede k znatelnému riziku atomizace církve. Jak mu z pozice patriarchy chcete čelit?

Autonomii diecézí v nakládání s finančními náhradami považuji za lepší řešení, než kdyby se rozhodovalo centralisticky, bez ohledů na specifika té které diecéze. Nerozdělují nás peníze, nýbrž nedostatek důvěry. Nezastupitelnou úlohu patriarchy vidím v koordinaci postupu v záležitostech celocírkevního charakteru, v obnově atmosféry důvěry a ve sdílení zkušeností z diecézí, aby z nich čerpala užitek celá církev.

Jak by měla vypadat a žít moderní náboženská obec?

Je otevřeným a podpůrným společenstvím, které působí terapeuticky. Místem, kde se nejen věřící, ale i hledající a "bloudící" cítí být přijatí takoví, jací jsou. Vyrůstá z modlitby, hledá cesty, jak žít evangeliem v konkrétních životních situacích. Naslouchá Božímu slovu a raduje se z přítomnosti Krista ve svém středu. Proto radostně slaví liturgii a její poselství dále rozvíjí v širší škále služeb pro veřejnost. Vytváří prostor pro setkávání a uzdravování vztahů.

Na jaké změny byste se zaměřil v případě Vašeho zvolení, jaká témata jsou pro vás v církvi prioritní?

Přeji si více uvolněnosti a neformálnosti, méně úřednické škrobenosti. Jakýmkoli dalším změnám bude předcházet otevřená a svobodná diskuse. Patriarcha musí k takové diskusi nejen přispívat, ale především vytvářet k ní vhodné podmínky, působit konsenzuálně a zároveň se nebát "jít s kůží na trh" a otevírat problematická témata, dlouhodobě volající po řešení. Například reformy řádů a organizační struktury. Což jsou úkoly pro příští sněm, který svolává právě patriarcha. Jestliže budu zvolen, přípravu sněmu si vytyčím jako jednu z priorit. Řešení je třeba hledat společně!

Na svém blogu píšete v souvislosti s navržením a přijetím kandidatury: "Ještě to pořád zpracovávám a říkám si, že Duch svatý musí mít neobyčejně silně vyvinutý smysl pro paradox a pro humor": Jak je to myšleno?

Prožívám pochybnosti a vnitřní zápasy. Součástí mého příběhu jsou krize a zkoušky jako u každého člověka. Vnímám je jako výzvy Ducha svatého, abych se tolik nezabýval sám sebou a hlavně abych se nebral smrtelně vážně. Věřím, že Bůh má smysl pro humor a jeho Duch nás přivádí do těch nejméně očekávaných a paradoxních situací právě proto, abychom se otevřeli Kristovu evangeliu a stali se celistvými lidmi - svobodnými, pokojnými, radostnými.

Vydal jste básnickou sbírku Vzývaní panny. Část věřících vnímá s určitou nedůvěrou akcent mariánské úcty a některé další rysy v plzeňské diecézi, jež jsou pro tradici CČSH méně obvyklé. Co z nich byste jako patriarcha považoval za užitečné pro celek církve?

Pannou v názvu mé básnické sbírky je skutečně míněna Marie, matka Ježíšova. Mariánskou úctu si odvozuji od lásky k Ježíšovi, který je Synem Božím a zároveň synem Mariiným. Bez Mariina souhlasu s Boží vůlí by se Ježíš nenarodil. Její souhlas svědčí o důvěře v Boha, která může být i pro nás inspirativní a pomáhat nám k opravdovějšímu následování Krista. Úctu k Marii si dávám do souvislosti s úctou k ženám, s dvorností, galantností, vnímavostí ke kráse, něze, mateřství. Na byzantských ikonách bývá občas Marie zpodobňována se štolou, znakem kněžství. V této souvislosti mě napadá, že bychom Ježíšovu maminku - a zároveň učednici - mohli v naší církvi přijmout jako předobraz a vzor ženy v duchovenské službě.

Druhým kandidátem je stávající bratr patriarcha Tomáš Butta. Co na něm oceňujete a v čem naopak myslíte, že jste vhodnějším kandidátem?

Tomáše Butty si vážím jako staršího a zkušenějšího bratra v Kristu. Jsem mu vděčný za jeho podporu při tvorbě Bohoslužebné knihy, které jsem zasvětil několik let práce. Je to slušný, zbožný a přemýšlivý člověk oddaný církvi. Po 14 letech ve funkci patriarchy ale nazrál čas na změnu. Už si nemůžeme dovolit prodlužovat status quo. Necítím se být lepším a vhodnějším kandidátem, ani si nemyslím, že jsem nositelem změn - spíše chci povzbudit církev, aby důvěřovala svému Pánu a nebála se otevřít proměně, k níž - jak věřím - ukazují znamení času.

Jak by měla církev reagovat na zrychlující se vývoj technologií a jeho vliv na současnou generaci mladých lidí?

Pokud se církev nechce stát skanzenem polozapomenutých tradic a nostalgického lpění na minulosti, musí reagovat na aktuální témata a vnášet do nich poselství evangelia. Týká se to i sféry mediální a schopnosti pracovat s informacemi a technologiemi. Hlavním informačním kanálem ve středověku byla kazatelna, dnes tuto roli hrají sociální sítě. Tím netvrdím, že se církev přesune do virtuální reality a otočí se zády k hmotnému světu a jeho ranám a slzám. Současná nejistá "koronavirová" doba nám připomíná, jaký poklad v církvi máme: největším zázrakem v éře internetu je fyzická blízkost, osobní přítomnost ve společenství víry, naděje a lásky, ve kterém se angažujeme nejen duší, ale i tělem.

rozhovor vznikl pro týdeník Český zápas, ptaly se redaktorky Klára Břeňová a Josefína Hudcová