Terezie Remencová: Pozdravy z festivalu Prague Pride

Milí čtenáři, posílám trošku netradiční letní pozdrav z letošního ročníku Prague Pride, který se odehrával za zpřísněných hygienických podmínek a bez průvodu. Již loni jsme s kolegy z fakulty Davidem Patrasem a Vladimírem Václavem Karbusickým připravovali duchovní program Prague Pride na Střeleckém ostrově pod záštitou ekumenického hnutí Logos a zapůjčili si k tomu Bible z husitského kostela. Byla to služba pro menšinu v menšině, věřící LGBT+ lidi a jejich přátele.

Setkali jsme se s pozitivními reakcemi, proto se letos do programu Prague Pride opět zapojili studenti Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Studentka husitské teologie, vyznáním adventistka, Natálie Gabrišová se zamýšlela nad propojením lásky a bolesti v knize Rút. Já v diskuzi opět rozvinula své oblíbené téma Exodu a transformace identity. Duchovní Martina Viktorie Kopecká se ujala kázání na závěrečné bohoslužbě v kostele Martina ve Zdi.

Většina akcí byla streamována na Youtube a středem dění se stal Střelecký ostrov, kde bylo možné, jako každý rok, nalézt křesťanský stánek ekumenického hnutí Logos. Jak na přednášce o queer teologii poznamenal Adam Borzič, podobné festivaly se vždy nesou v duchu záviděníhodné tělesné radosti (tanec, hudba, přátelská atmosféra) a díkůvzdání za dar života, které křesťanům občas chybí. Letos mě však zasáhla i nota, kterou obvykle tolik neslyším. Smyslem festivalů za práva LGBT menšin není jen sdílení radosti, ale i boj za rovná práva a sounáležitost s pronásledovanými.

Do nebes volající situace panuje v Čečensku a okolních autonomních oblastech Ruské federace, kde jsou gayové a lesby lynčováni vlastními rodinami a mučeni v koncentračních táborech. Problematice se věnuje dokument Welcome to Chechnya. (Záměrně nehovořím o zemích kulturně vzdálenějších, kde je realita ještě horší. Vycházím z modlitby za sbratření všeho Slovanstva, která je k nalezení ve staré Farského liturgii. Takže si říkám, že aspoň dění v Rusku nás jako CČSH zajímat může.) Před Bohem se budou ze svých skutků zodpovídat i polští politici za podněcování nenávisti a zatýkání aktivistů za lidská práva, či maďarští představitelé za schválení článku 33 nedávno vydaného zákona, který zakazuje formální změnu pohlaví transgender lidem. Když už jmenuji duhové hříchy států Visegrádské 4, zmíním i nepřátelský postoj tradičně smýšlejících slovenských duchovních, který přispívá k neštěstí, sebevražednosti a duchovní krizi LGBT osob, jak na to trvale upozorňuje bratislavská farářka Anna Polcková.

Rok 2020 po mnoha stránkách připomíná spíš scénář katastrofického filmu. Výše uvedené informace patrně nepotřeboval číst nikdo z vás, přece se vás netýkají, jsou kontroverzní a navíc... Jako by už svět okolo nekrvácel dost. Dejme tomu, že už jste si předchozí text přečetli. Ztotožníme-li Krista s trpícím služebníkem u proroka Izajáše, dozvíme se, že "Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel" (Iz 53,7). Kristus za nás v určité fázi svého vykupitelského díla před nespravedlností mlčel, my už tudíž nemusíme.

Bylo by fér, abychom se jako jednotlivci (v rámci teoreticky možného zázraku i jako církev) otevřeně postavili na stranu lidí, kteří spolu chtějí žít v zodpovědném a láskyplném svazku, pronásledovaných LGBT lidí ve světě.

Je mi jasné, že přes veškerou proklamovanou úctu k vědecké pravdě i lidským právům nám závazná tradice nedovoluje začít oddávat homosexuální páry, umožňuje nám se ale vyjádřit. Je homosexuální partnerství bezhříšné v souladu s Božím plánem? Pokud tomu věříme, postavme se za to. Světit homosexuály na kněze není nic liberálního, běžná praxe napříč církevními dějinami. Jak víme, dělají to i katolíci, kteří všechno schovají pod celibát. Sice tvrdíme, že LGBT osoby přijímáme natolik, že jim umožňujeme aktivní službu v církvi, ale nedovolujeme jim už sdílet faru se svými partnery = rodinou. Pak tu vládne dvojí metr a evidentně s tímto faktem = faráři žijícími i soukromý život, nejsme vyrovnaní.

Asi se bojíme pohoršit veřejnost, nebo jsme převážně z generace, která se ještě učila, že homosexualita je úchylná nemoc a pokud by se o ní mělo hovořit, tak pouze polohlasně s červenajícími se tvářemi v neslušných vtipech a plamenných kázáních o Sodomě. Jenže zeměkoule se točí a točí... a lidstvo řeší nové a nové závažnější otázky, kolegové z exaktních i humanitních věd pracují dnem i nocí. Pohled na homosexualitu není jednotný, avšak převládá názor, že je to přirozená, evolučně obhajitelná záležitost.

Je mi jasné, že po zveřejnění tohoto textu nastoupí garda samozvaných písmáků a začnou po mě pálit útržky ze Starého zákona. Předem upozorňuji, že zde nehodlám polemizovat s Božím slovem. Jsem vyznání československého husitského a beru Písmo vážně, nikoliv doslova. Navíc, jako apologetka v plenkách mohu namítnout, že mi nemáte co říkat, protože nedodržujete kašrut a nařízení apoštola Pavla.

Paradoxní je, že zatímco česká společnost je v otázce práv LGBT menšiny převážně přijímající, mnohé církve nemají načatou ani základní "gay otázku" z celého LGBT balíčku... a transgender, nonbinární a jiní sourozenci se nás radši bojí. Bojí se přijít do kostela, abychom je neodsoudili, protože už vůbec nevíme, kdo jsou, a nechápeme, o co jim jde.

Ať si žijí, jak chtějí, ale mně se neukazují. To je převládající pokrytecký postoj minulého tisíciletí. Zkuste se vžít do role takového člověka a představit si, že svého manžela/manželku nesmíte nikomu představit, ani o něm/ní hovořit v práci. "Jaký jsi měl víkend, my byli se ženou na chatě. A ty?" "No, ehm já... " Způsobujeme normálním lidem zbytečný stres. A co teprve profese (třeba faráři), kterým se obvykle vidí až do kuchyně?

Nemilý pozdrav. Když mně svědomí jinak nedalo. Nedávno si totiž církev připomínala ženu, po které se jmenuji. Terezii Benediktu od Kříže, fenomenoložku Edith Stein, chcete-li. Je to osoba, která mě v různých okamžicích života inspiruje. Období, ve kterém žila, znám od dětství z vyprávění přeživší prababičky. Edith Stein byla Židovka uprostřed německé společnosti a církve, jejíž mnozí příslušníci mlčeli k nevinné protižidovské rétorice a ujišťovali se tím, že nejsou antisemité, protože mají židovské sousedy a nakupují v židovských obchodech (jen ať si ti Židé slaví svoje svátky, divně se modlí, ale hlavně ať se na to jako slušný křesťan nemusím koukat), později mlčeli k drobným protižidovským zákonům, protože nastala atmosféra strachu... a když vzplálo peklo na zemi, jehož součástí byl holocaust, bylo už příliš pozdě na to cokoliv říct. Edith Stein roku 1942 zahynula v plynové komoře. V 90. letech byla prohlášena za patronku Evropy. Věřím, že nejdůležitější funkce patronů Evropy je být naším mementem.

Na závěr bych chtěla poděkovat vám všem, kteří se nad závažnými tématy dneška zamýšlíte z hlediska své víry. Vím, že vás rozhodně není málo. Možná dospíváte k jiným názorům i východiskům, jste lidé jiných zkušeností nežli já. Možná se potkáme na podzimní teologické konferenci v Krči a názory si vyměníme. Těším se.

Děkuji všem kolegům z fakulty i církve, kteří podporují a duchovně pečují o znevýhodněné lidi. Stáváte se hlasem těch, jejichž vlastní volání ostatní neslyší. Jak víme z vlastní historie, volání a zpěv, pochází-li od srdce vášnivých husitů, může dokonce zahnat nepřítele na útěk. Díky.


Autorka je bohoslovka, působí v akademickém senátu HTF UK a v náboženské obci Havlíčkův Brod.