Považujete se za křesťany?

Považujete se za křesťany? Máte rádi Ježíše? Pokud jste na obě otázky odpověděli "ano", zkuste si představit následující situace. Co byste dělali, kdybyste museli Ježíše navštívit v nemocnici, kam se třeba dostal i svou vlastní vinou? Zašli byste za ním do vězení? Věřili v jeho nápravu a chtěli mu pomoci? Drtivá většina z vás jistě odpoví:"Ano. Vždyť je to Ježíš.".Teď si ale zkuste na Ježíšově místě představit kamaráda, který vás opakovaně zklamal, a navzdory opakovaným snahám o pomoci neustále padá zpět. 

Zkuste si na Ježíšově místě představit špinavého bezdomovce. Duševně nemocného člověka. Nebo zcela neznámého vězně, o kterém víte jen to, že spáchal trestný čin. Najednou je ochota pomoci o poznání menší, že? Najednou nejste – nejsme, my všichni, protože v tomhle jedeme spolu – tolik ochotní věřit v nápravu dotyčného nebo v jeho právo na další šanci.Pojďme si tedy nyní vzít k ruce Bibli. 

Jako správní křesťané ji jistě máte u sebe. Nalistujte Matoušovo evangelium, pětadvacátou kapitolu, pětatřicátý verš. A čtěte.Jednou z nejtěžších věcí na křesťanství není pravidelná modlitba. Není to půst. Není to znalost Bible, schopnost vstávat v neděli ráno do kostela, vydržet sedět na studené kostelní lavici a nenastydnout, poslouchat kázání, která se nám nemusí vždy líbit. Jednou z nejtěžších věcí na křesťanství je vidět i v těch nejmenších, nejšpinavějších, nejnemocnějších Ježíše. Vždy a za všech okolností. A přistupovat k nim podle toho. Tak jako se Ježíš neštítil malomocných, prostitutek, chudáků. 

Ošklivost a špinavost – ta pravá ošklivost a špinavost – se totiž neprojevuje na těle, ale na duši a na charakteru.Kdo ještě včera seděl na – třeba jen pomyslném – trůně, kdo sklízel falešný respekt kvůli zlatému řetězu kolem krku, kdo byl vyzdvihován kvůli bohatství, titulu, funkcím… toho můžete zítra najít ležet na ulici, v nemocniční posteli, za vězeňskými mřižemi. Na toho se můžete již zítra dozvědět něco, co ve vás na první dobrou vyvolá pohoršení. Bude pro vás v tu ráno dotyčný něčím méně? Kvůli špíně, chudobě, hříchům, opakovaným pádům? A kdo jsme, abychom na základě špíny, chudoby, hříchů a opakovaných pádů mohli soudit druhé? Přestávají pro nás být v tu chvíl Ježíšem, pro kterého bychom se rozdali? Příště na jejich místě můžeme být my. A nic bychom si v takovou chvíli nepřáli více než to, abychom i na dně byli pro druhé Ježíšem.Mysleme na to. Neustále. I když je to někdy nesmírně těžké. Ale nikdo nám nikdy neřekl, že křesťanství je procházka růžovým sadem.

Sestra Amaya