K diskusi nad „manželstvím pro všechny“

Byl jsem osloven, abych přispěl do diskuse na téma "manželství pro všechny".

Na úvod předesílám, že vyjadřuji čistě svůj osobní názor, nikoli oficiální

stanovisko církve, v níž působím. Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne

nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy

z křesťanské části naší společnosti. Dochází totiž ke zbytečnému směšování

různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním

menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků

a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.

V parlamentu se odehrávají složitá jednání (a bohužel i nechutné výjevy) kvůli

návrhu upravit občansko-právní definici manželství, aby do manželského svazku

mohly vstoupit i stejnopohlavní páry. V reakci na to bylo 7. července zveřejněno

prohlášení zástupců českých církví, v němž je manželství v souladu se stávající

právní úpravou pojato jako "trvalý svazek muže a ženy založený na

dobrovolném oboustranném smluvním vztahu" a jako takové má být i

chráněno s poukazem na božské ustanovení manželství v Bibli.

Nepovažuji za přiměřené, aby se v politické či občansko-právní rovině problému

argumentovalo teologicky a biblicky. Sekulární demokratický stát, jehož

charakter je laický a v němž (díky Bohu!) církve už nedisponují privilegovaným

postavením (posledním privilegiem je možnost uzavřít sňatek před církví a

nikoli před státním orgánem), má plné právo parlamentární cestou svobodně

měnit, rušit či zavádět zákonná ustanovení bez ohledu na biblické výpovědi a

jejich teologický výklad. Křesťané by to měli akceptovat už proto, že tvoří (navíc

vnitřně nejednotnou) náboženskou menšinu v sekularizované společnosti,

kterou nemohou zavazovat k morálním či ideovým principům, na jejichž

interpretaci ani aplikaci se ostatně sami neshodnou.

Vzhledem k tomu, že zrovna ohledně manželství jsou některé biblické výpovědi

v rozporu i se stávající právní úpravou (Starý zákon zná mnohoženství a levirátní

manželství, jímž se vdovy ujímal bratr zesnulého manžela), nepředstavuje podle

mého názoru argumentace Biblí vhodný nástroj k posunu ve společenské

debatě, natož v legislativním procesu. Přimlouval bych se za to, aby

představitelé církví pochopili současnou diskusi spíše jako příležitost pozitivně

představit veřejnosti celistvější pohled na význam a hodnotu manželství a

pokusili se reflektovat, jestli teologie křesťanského manželství, založená

na Ježíšových výrocích v evangeliích a na učení apoštola Pavla, je vůbec ještě

nosná (nebo do jaké míry je nosná) i pro členy církví, kteří uzavírají církevní

sňatek.

Pokud se mám vyjádřit k věci samé, musím rozlišit různé úrovně problému,

neboť na různých úrovních zazní různé odpovědi. Složitou a mnohovrstevnatou

realitu neumím vměstnat do zjednodušujícího "buď – anebo". V rovině

občansko-právní jsem smířen s možností, že legislativní změnou dojde

k předefinovaní manželství a stejnopohlavní páry získají právo uzavřít civilní

sňatek před státním orgánem. Taková změna v Občanském zákoníku by se

netýkala církevního učení o svátosti manželské ani liturgického slavení

svatebního obřadu.

V rovině teologické trvám na definici manželství jako svazku muže a ženy,

neboť z hlediska Nového zákona je křesťanské manželství "velkým tajemstvím",

které se vztahuje na Krista a církev. Manželství tím nabývá svátostného

rozměru. Jako si Kristus zamiloval církev, tak mají muži milovat své ženy. Jako

církev ctí Krista, tak mají ženy ctít své muže. Jelikož ve svátosti manželské jsou

muž a žena "jedním tělem" a komplementárně se doplňují, děje se tu "výměna

atributů": muži mají své manželky ctít a ženy své manžele milovat. Pochybuji

však, že takto teologicky (až mysticky) vnímá svazek manželský valná většina

mužů a žen, kteří před Bohem a církví skládají manželské sliby.

Zároveň se domnívám, že není moudré, když manželství muže a ženy obhajují

představitelé církví tím, že straší veřejnost hrozbou rozpadu rodiny a státu,

dojde-li ke změně občansko-právní definice manželství. Rozpadu rodiny

nezabrání žádný paragraf, nýbrž pouze trpělivá a stálá péče o vzájemné vztahy,

kultivaci rodinného prostředí v duchu lásky, úcty a věrnosti. Křesťanská

spiritualita má právě v tomto směru mnoho co nabídnout.

Pokud to nabízíme ostatním, ptejme se, jestli se tím v církvi sami řídíme, anebo

se o to alespoň snažíme s vědomím, že jediné přikázání, které Ježíš odkázal

svým učedníkům, je přikázání navzájem se milovat, jako On miloval nás. A

jestliže ve světle evangelia poznáváme, že láska je nejvyšším darem, pak

bychom se také měli ptát: Proč naše Církev československá husitská oficiálně

neumožňuje věřícím lidem s homosexuální orientací, aby si pro společný život

v lásce, úctě a věrnosti mohli vyprosit církevní požehnání?

Ačkoli se svátost manželská ve svém novozákonním ustanovení Kristem

vztahuje na spojení muže a ženy, nevyplývá z toho přece, že by se v církevní

praxi nemohla uplatnit alternativa pro stejnopohlavní páry, která by nebyla

pouhou náhražkou či imitací, nýbrž teologickým i liturgickým uznáním

zvláštních kvalit lásky, kterou Bůh obdaroval své děti – lidské bytosti (tedy i lidi

menšinové sexuální orientace!) a v níž obdarovaný člověk přijímá výzvu k

rozhodnutí pro společný život s druhým člověkem, s nímž se zavazuje lásku

sdílet. K tomuto účelu navrhuji, aby i Církev československá husitská nabídla

stejnopohlavním párům obřad požehnání, čímž by dosvědčila, že naši bližní

s homosexuální orientací jsou v jejím společenství opravdově přijati ve své

jedinečné lidské stvořenosti.

Na závěr ještě zmíním, že při veškeré úctě k bližním s homosexuální orientací,

jíž mi ukládá Ježíšovo přikázání lásky, vnímám onen mediálně vděčný a

zkratkovitý výraz "manželství pro všechny" jako zavádějící, protože

neusnadňuje vzájemné porozumění ve veřejné debatě. Křesťané vědí, že

manželství není a nikdy nebylo pro všechny. Jde o specifické povolání

k životnímu stavu. Podle evangelia "někteří nežijí v manželství, protože jsou

k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je

nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro

království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop" (Matouš 19, 12).

Lukáš Bujna