Duchovní a Boží lid

Nebudu se zabývat tím, že někteří věřící během promluvy blaženě usnou (ostatně někdy je to pro jejich spásu a vnitřní klid lepší), ale pozastavím se u některých nešvarů - nebo "švarů", zná-li čeština tento nepoužívaný výraz - kazatelů, jakož i jejich posluchačů.

Před časem jsem kdesi ve farní knihovně narazil na sbírku kázání z dvacátých let, kterou vlastním nákladem vydal jakýsi zanícený a samolibý farář naší církve. Byl jsem poněkud překvapen tím, že svérázný duchovní dost často nekázal na biblické texty, nýbrž i na úryvky z Bhagavadgíty či z děl ruských romanopisců. Ne že by nám rozhovor Krišny s Ardžunou neměl co nabídnout, stejně jako pohled do běsy zmítané duše Dostojevského - ale v promluvě by to mělo být použito nanejvýš jako ilustrace, nikoli výchozí text.

Někteří katoličtí kněží - zejména starší generace - si občas vypomohou tím, že nahradí výklad Písma životopisem světce. U nás samozřejmě častým tématem bývá Mistr Jan Hus. Jenže velká část farářů nehovoří o historickém Husovi, který měl i své chyby (svým oponentům spílá bezmála tolik jako svatý Jeroným nebo Luther a přeje si jejich upálení; nabádá muže, aby své drzé ženy netloukli na veřejnosti, nýbrž v soukromí domova, což nevzbudí tolik pohoršení), nýbrž o nábožensko-národním symbolu, v nějž obrozenci betlémského kazatele přetavili. Takové promluvy hodnotné nebývají, nicméně u lidí jsou velmi oblíbeny, navzdory frázovitosti a neúmyslně komickému patosu. - Minulý rok po skončení adventní bohoslužby pošeptal jeden bratr ve vestibulu sestře hlasem vpravdě býčím, abych ho nemohl přeslechnout: "Když tu ještě býval farářem můj otec, kázalo se o Husovi, a teď najednou o Panně Marii." Kdyby mě zhrzený dotyčný oslovil přímo, odpověděl bych mu: "Káži na Evangelium, a tam se dnes psalo zrovna o Marii. Ale až někde v Písmu objevím zmínku o Husovi, promluvu zaměřím na něj." (Netřeba připomínat, že moje promluvy jsou zpravidla christocentrické, ať mám před sebou jakýkoli biblický text.) Bohužel farníci a mnohdy i členové rady starších, místo toho, aby se věnovali administrativě, úklidu sboru či organizování společenských aktivit (divadlo, zájmové kroužky), ponechávají tyto záležitosti na bedrech farářů a ještě je nestydatě kritizují, co udělali zase jinak, než oni byli zvyklí z dřívějška, a promluvám naslouchají pečlivě jen proto, aby nalezli chybu a mohli pak duchovního kárat. - Loni například v našem kostele jistý věřící napadl faráře, že si tento dovolil vzít v postním období fialovou štolu. Zde je třeba poznamenat, že zmíněný muž navštěvuje bohoslužby pouze třikrát do roka - na Dušičky, na vánoce a potřetí, když se nedopatřením v neděli včas vzbudí. - A ještě něco: kážeme-li o pohřbech, pak nemá být účelem promluvy adorace nebožtíka, ale radostné zvěstování Vzkříšení, ve které vkládáme naději (ani kdyby byla většina pozůstalých ateistická a otráveně se šklebila, naopak, o to víc.)

A co anekdoty - patří ty na kazatelnu nebo za ambon? Osobně si myslím, že nikoli. Promluva má být někdy vtipná, ale má vzbuzovat u posluchačů spíše úsměv než smích. Vyprávění vtipů je dar, kterého se dostává jen málokomu. - Moje sestřenice je teoložka - a velká biblistka - tudíž ve své církvi často káže. Krom toho má také úžasnou paměť na vtipy, podat je ale prostě neumí, tak si při kázání vystačí se sarkasmem. A funguje to. I to je velký dar, dar soudnosti.

Délka promluvy hraje důležitou roli. Jsme církví s košatou liturgií, a tak jsou určitě na místě promluvy krátké a svižné, třeba jen pětiminutové. Já si někdy vystačím s jedním veršem, který ukazuje směr. Vykládat verš po verši, to je spíše smyslem biblických hodin, kdy můžeme nad čajem či grogem a koláči společně nahlížet na daný text, zkoumat ho z různých úhlů, glosovat, a tím obohacovat druhé. - Jinak jsou na tom třeba evangelíci. Tam faráři mají při bohoslužbách prostor pro obsáhlejší výklad, což může být skvělé, zejména pokud jsou ještě mladí a horliví. - Zažil jsem však v jednom městě nedaleko Prahy vyčpělého faráře, který půl hodiny na kazatelně citoval (v kraličtině) biblické verše bez ladu a skladu. Protože mi unikala podstata tohoto slovního gejzíru, čekal jsem trpělivě na závěr, jaké bude asi poselství promluvy. Nebylo žádné. - Ještě snad hrůznější scény jsem byl svědkem v evangelickém sboru na jihu Čech. Farář se rozhodl udělat dialogické kázání, vlastně jakousi scénku. Jenže dialogické kázání vyžaduje dva precizně připravené, sehrané partnery s aspoň špetkou talentu. A ovšem je třeba mít schopnost improvizace, aniž bychom ovšem zaskočili toho druhého. Zde bylo špatně snad všechno. Téma: Věřící člověk přijede do cizího města, ptá se po evangelickém kostelu - a hle - ještě na nádraží potká evangelického duchovního (jaká to náhoda!) a ten mu zvěstuje Krista. Farář intonoval tak nepřirozeně a školácky, že jsem - jako bývalý ochotník - měl co dělat, abych nezačal pískat. Jeho kolega neuměl text, převážně rozpačitě "brejlil" do papíru v chvějících se rukách a mocně se přeříkával, naštěstí mu už ve třetí řadě nebylo rozumět.

Dalo by se napsat ještě mnohé, ale to podstatné je třeba říci na závěr: Jaká má být dobrá promluva, oslovující věřící i náhodně příchozí? Odpověď je zcela prostá: promodlená, měla by vycházet z kazatelova srdce a nejen z informacemi naditého mozku, být zábavnou formou poučující, spíše kratší než delší a především vždy - směřující ke Kristu nebo k Trojici.

Martin Gruber, kněz