Duch vane kam chce

rozhovor s Lukášem Bujnou, kandidátem na patriarchu CČSH

Nedávno jsme oslavili Letnice a tak mě v této souvislosti napadla otázka: V preambuli Ústavy Církve československé husitské čteme o snaze naplnit současný život Duchem Kristovým. Jaké jsou Vaše představy naplňování toho krásného, byť obtížného úkolu, který si církev vytyčila? Co pro to udělat dnes - třeba z pozice patriarchy církve?

Především je nutné ptát se, jakými cestami se ubírá život, na ty cesty vstoupit jako "chodec" a nespokojit se s rolí "diváka na tribuně", odkud pozoruje současné dění, ale nerozumí mu, neboť není jeho účastníkem, natož spolutvůrcem. Naplnit život Duchem znamená, že se rozhodneme jej skutečně žít, ponořit se do něj i s rizikem, že občas nebudeme vědět kudy kam. Dovolíme Duchu, aby zpochybnil naše staré jistoty a daroval nám odvahu k bytostnému tázání a dialogu, v němž se nasloucháním druhému promění naše pohledy na svět. Nebudeme už svět soudit, ale soucítit s ním, neboť si povšimneme, jak je život křehký a mnohde vykořeněný. Křehkost a vykořeněnost života musíme spoluprožít a spolunést, jinak nelze hovořit o křesťanské solidaritě. Velmi mě oslovuje, co řekl Ježíš: "Duch vane, kam chce, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha" (Jan 3, 8). Patriarcha by neměl nabízet hotové odpovědi, ale umět klást otázky, které vycházejí z Ježíšova "nevíš odkud a kam" a vedou k vyznání "vím, komu jsem uvěřil".

Přikládáte význam mediálnímu obrazu církve, do jaké míry je tento obraz v dnešním světě potřeba utvářet, kultivovat? Do jaké míry viditelná má být v mediálním světě osobnost patriarchy?

Spíše než utvářet mediální obraz je důležité utvářet realitu, ve které žijeme. Utvářet ji tak, aby v ní bylo k žití - radostnému, vděčnému a důvěřujícímu, že smysl má i to, co je v každodenní realitě smutné a bolestné. Veřejný či mediální obraz církve by měl zrcadlit její ukotvení v realitě utvářené evangeliem, a právě k tomu patriarcha může významně přispívat - když svým veřejným působením poukazuje na realitu, ke které v naději víry směřujeme a které umožňujeme, aby se už tady a teď mezi námi uskutečňovala v konkrétních činech lásky a dobré vůle. Ježíš tuto realitu, v níž jsme doma, nazývá "Božím královstvím". Nebude také od věci zamyslet se, jaký mediální obraz církve utváříme užíváním titulu "patriarcha" - prosazujeme snad patriarchální uspořádání společnosti, či dokonce patriachální chování k ženám a dětem? Jistě, že ne! Ale musíme už vysvětlovat, že tomu tak není, že patriarší služba odkazuje ke slitovné otcovské lásce Boha k jeho lidu.

Potom co jsme prožili v posledních měsících, zdá se být významné působení církve v sociální oblasti. Co považujete za vhodnou strategii v těchto aktuálních podmínkách?

Jeden z nejstarších příslušníků sokolovské náboženské obce, jednadevadesátiletý moudrý bratr Rudolf, mi sdělil při pastorační návštěvě, že koronavirus chápe jako "Boží řeč". Tedy nikoli jako Boží trest, ani jako Boží vůli. Bůh promlouvá do této npandemické doby, která vybízí církve, ať nespalují energii utkvělým zaobíráním se sebou, nýbrž nasměrují svou energii k činnostem, které mají přesah do společnosti. Poodstoupením od sebe a pozitivním napřením energie "jinam" získáme i nadhled potřebný k řešení vnitřních problémů. Jednou z oblastí, v níž by církve mohly sebe sama přesáhnout, jsou právě sociální služby - co třeba ekumenicky pojaté terénní sociální služby, díky nimž by lidé zůstávali v domácím prostředí a nemuseli dožívat v ústavní péči? Zvýšený zájem o sociální oblast by se zcela konkrétně mohl projevit vyčleněním určitého procenta finančních prostředků z tzv. církevních restitucí na podporu sociálních, charitativních a komunitních projektů, které by koordinovala Husitská diakonie. Zároveň by tím církev ukázala, že je schopna sebe-uskromnění ve prospěch potřebných.

Jak prožíváte období pandemie? Máte pocit, že smýšlení lidí ovlivnily prožité zkušenosti? Může pandemie ovlivnit i budoucí směřování církve?

Uplynulý pandemický rok nás všechny v různé míře vystavil těžké zkoušce. Pro mne bylo náročné, že jsem ztratil zažitý rytmus. Zatímco loňský jarní lockdown ještě bylo možné chápat jako vítanou šanci zpomalit a soustředit se na to, co je podstatné (či spíše pokusit se přijít na to, co je podstatné), na podzim už to bylo jiné. Afmosféru solidarity vystřídala frustrace, stres, únava, úzkost, na povrch vyhřezly nezpracované emoce a traumata. Samotného mě překvapilo, jak se mě to osobně dotklo a začalo mě to proměňovat, a to i po vnější stránce (zhubl jsem skoro 20 kg). Letos v zimě, kdy se obě mé náboženské obce ucitly za policejní uzávěrou a během bohoslužeb často houkaly sanitky, jsem si připadal, jako by ze mně nějaká zlá síla vysávala chuť žít. Ve věku, kdy bych měl být na vrcholu sil, jsem si musel přiznat, že žádné síly už nemám a jedu na rezervu. Nárazu do zdi mě uchránilo nepřerušené slavení liturgie, odborná psychologická pomoc a blízkost lidí, jimž jsem se mohl svěřovat. Ve světle Velikonoc považuji tuto zkušenost bezmoci za dar od Boha. Cítím se více spjatý s mnoha dalšími lidmi, kteří prožili něco podobného, protože moje zkušenost není výjimečná. Vyjevilo se v ní, jak důležité je společenství, v němž bychom se vzájemně obdarovávali Boží láskou nejen slovem, ale i dotykem, a tak zakoušeli terapeutické účinky víry. Živý Kristus v našem středu křísí z mrtvých naše vztahy, uzdravuje naše vzpomínky, vlévá do nás naději pro budoucnost i vnímavost vůči aktuálním výzvám přítomnosti. V tomto smyslu zkušenost s pandemií od základu proměňuje naše pochopení toho, v čem vlastně spočívá nezastupitelná funkce církve! Větší důraz musíme v církvi položit na "pomoc pomáhajícím", aby nepropadali depresi, skepsi a syndromu vyhoření. Patriarcha by měl nastolit otázku supervize duchovních a sám působit v roli kaplana farářů a farářek, a možná i v roli "církevního ombudsmana", protože k lidem, kteří v církvi slouží a spojili s ní osobní i profesní život, se bohužel církevní struktury nechovají vždy v souladu s duchem evangelia.

Vzhledem k demografickému vývoji v církvi se naskýtá otázka, jak do společenství církve přivést mladé lidi. Jaká je vaše vize?

Už hodně dlouho se církvi "prorokuje", že vymře na nedostatek mladých. Ale zatím tu ještě pořád církev je! Pro snahu získat mladé nesmíme zapomínat na staré, neboť i oni právem chtějí žít duchovním životem ve společenství, kde se cítí dobře. Každá jednotlivá církev obdržela jisté charisma. CČSH dost možná je místem spíše pro lidi už tak trochu "ošlehané životem", kteří po nejrůznějších peripetiích hledají smíření, vyrovnanost, hloubku. Nabízíme ji? Máme vůbec odvahu zařídit se podle Ježíšova příkazu "Zajeďte na hlubinu"? K této odvaze víry by měl patriarcha inspirovat, aby se církev "neplácala na mělčině" a nestala se skanzenem, jenž si také sice najde zájemce o pozapomenuté tradice, ale nepřitáhne duchovní hledače napříč generacemi. Proto nesmíme rezignovat na misijní úsilí a hodnověrné dosvědčování Kristova vítězství nad silami zla a smrti! Kristovo vzkříšení, jemuž předcházela oběť lásky, je zdrojem naší radosti a touhy být živým evangeliem pro naše bližní. Jsem přesvědčen, že mladé lidi oslovuje, když jsou přijímáni a oceňováni v nízkoprahové komunitě, která jim nabízí smysluplné, radostné a objevné prožívání volného času a nenásilně jim pomáhá dospívat a zrát.

Co je naší největší výzvou v tolik diskutované oblasti ekologie? Jak by se naše církev konkrétně měla jako celek k tomuto tématu postavit?

Velkým úkolem křesťanské ekumeny je rozvíjet a praktikovat ekologicky zaměřenou spiritualitu, která by v nás probouzela lásku k Zemi a zodpovědný vztah ke stvoření, jehož jsme nejen součástí, ale podle Bible i správci. Jak řekl filosof Heidegger, člověk je "pastýřem Bytí". K pastýřské péči o svět patří uvědomění si, že křesťanská víra má kosmický rozměr. Kristus není pouze naším osobním Spasitelem, nýbrž Pánem vesmíru. "Veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu," píše apoštol Pavel, "trvá však naděje, že že i tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích" (Římanům 8, 21-22). Parafrázi těchto slov najdeme i ve Farského liturgii. Devastaci životního prostředí způsobuje "mentalita růstu". Všechno musí růst, od spotřeby zboží přes výkon hospodářství až po výdaje státního rozpočtu. Církev by mohla posloužit jako překvapivě dobrý příklad pro soudobou konzumní společnost, a to právě svou schopností "nerůst" - vždyť nemusíme pořád růst, naopak, můžeme se vydat cestou umenšení, řeckým výrazem "kenoze", a tak následovat Krista, který se ponížil až k smrti na kříži.

Církevní sněm k volbě patriarchy se blíží, jak se cítíte?

Především úlevu, že už brzy bude rozhodnuto. Přece jen, život v dlouhodobé vnitřní nejistotě není příjemný, ale zároveň je školou trpělivosti a pokory. Uplynulé měsíce, kdy se beztak nedalo nic plánovat, mě přiměly, abych dovolil životu, ať je takový, jaký je. Učím se přijímat, že řeka života plyne, ať chceme nebo ne, a její proud nás unáší i tam, kam bychom ze své vůle nechtěli. Už proto jsem připraven akceptovat jakýkoli výsledek patriarší volby. Ke kandidatuře se neupínám, ale ani před touto výzvou neuhýbám.

otištěno v týdeníku Český zápas č. 23/2021 (ptala se redaktorka Klára Břeňová)