Alba nebo talár?

Někdo by mohl říci, že je to uměle vytvořený a zbytečný problém - a nemýlil by se. Jenže ten problém už tu je nastolen a třeba tudíž na něj reagovat.

Alba byla oděvem prvních křesťanů - nově pokřtění jí nosili od velikonoční vigilie - kdy se obvykle křtilo - do Bílé neděle (tedy po osm dní). Klerici si na bohoslužby brali navíc štólu jako znamení služebnosti (snad symbolizovala původně "jho Kristovo" nebo ručník, kterým Ježíš před Poslední večeří utíral učedníkům nohy.) Ornát - správněji "kasule" ("casula" - "domeček") - byl pravděpodobně původně běžným pastýřským oděvem, chránícím před rozmary počasí a později došel velké obliby i v pozdně antickém Římě, když byla aristokratická tóga shledána nepraktickou. U kasule je symbolika jasná.

Talár je oděvem stavovským, který odkazuje na univerzitní vzdělání nositele. Univerzitní Mistři - včetně Jana Husa - nosili talár běžně, ale při slavení Liturgie samozřejmě oblékali klasický a "věky posvěcený" oděv služebného kněžstva - albu, štólu, kasuli a - dnes už až na výjimky nepoužívaný - manipul. Rozšíření z akademické půdy na půdu církevní nalezl talár až s příchodem německé a švýcarské reformace. (Martin Luther v něm možná našel zalíbení, protože mu černou barvou připomínal augustiniánský hábit, který odložil.) Protestantský talár - stejně jako katolická sutana - jsou oděvem klerikálním, rozdělujícím - zatímco alba sjednocuje všechny pokřtěné v Kristu bez ohledu na vyznání.

Co se týče zavedení taláru v CČS(H), šlo nepochybně o provizorní řešení u kterého už zůstalo. (Tragédií bylo, že o liturgických věcech rozhodovala liturgicky nevzdělaná většina.) Mladá církev, která v počátcích dávala starým symbolům nový smysl (či ho spíše znovuobjevovala), ztratila pro symboliku cit. Zatímco protestantismus ve druhé polovině dvacátého století (z velké části zásluhou Paula Tillicha) se začal k symbolům vracet, my jsme naopak ustrnuli a zkostnatěli. Přitom František Bílek vytvořil zcela originální návrh bohoslužebného roucha pro duchovní CČS, ten však naneštěstí nikdy realizován nebyl. Bodejť. Lidé se bojí velkých změn.

Na facebooku jsem před časem četl nenávistný argument jakéhosi bratra - snad bývalého důstojníka - že tak jako si nemůže v armádě každý sám sobě navrhovat a následně nosit libovolný stejnokroj, nelze tak činit ani v církvi. Zkrátka uniformita a dril. - Jenže církev není armáda - aspoň ta naše by být neměla. Lze samozřejmě namítout, že jsme "vojskem Kristovým" a "Božími bojovníky". Ano, s tím nelze nesouhlasit. Ale List Efezským (6, 10-16) hovoří o "Boží zbroji", která nemá nic společného se střihem či barvou liturgického roucha. Biskupovi Augustinovi z Hippo Regia je připisován slavný a zcela zásadní výrok: "V podstatných věcech jednotu, ve sporných svobodu a ve všech lásku." A je snad otázka bohoslužebného oděvu něčím podstatným? Nemyslím si to. Vždyť se dnes slouží běžně bohoslužby kolem stolu a duchovní má přes civilní oblečení jen přehozenou štólu - někdy ani to ne - a nepohoršuje to. (Určitý - byť spíše kulturní - problém v našem prostředí by snad mohl nastat, kdyby byl předsedající po vzoru adamitů zcela nahý, ale zatím jsem o žádné současné Nudistické církvi nečetl, takže to nechme být.)

Někteří moji kolegové a jsou mezi nimi především - ne-li výhradně - "přívrženci alby" ovšem připouštějí, že na pohřby je talár vhodný. Společensky jistě, lépe zapadnete mezi smutečně oblečené pozůstalé. Ale je tomu tak i teologicky? Zesnulé doprovázíme (symbolicky) z pozemského žití k Věčnému Životu a očekáváme, jejich přítomnost v blízkosti Boží Tváře. V módních trendech, panujících v Nebi se nevyznám, ale ve Zjevení Janově (7,9.13-14) čtu o velkém zástupu Beránkových svědků, oděných v bílá roucha. Že by spasení nosili taláry, tam však - ani jinde v Písmu - nenacházím slovo. Tak nevím.

Možná se teď zeptáte, v čem sloužím Liturgii já. Rád odpovím: Farského liturgii v taláru (spíše z nostalgie než z konzervatismu), ale sloužím-li třeba Anaforu Hippolyta Římského nebo Addaie a Mariho či některou ze současných, pak nosím albu. Talár pokládám totiž za vhodnější pro ekumenická setkávání a podobné oficiální akce, než ke slavení Eucharistie. Hašteření ohledně taláru a alby považuji za zavádějící a odvádějící od skutečných problémů, se kterými se naše církev potýká.

A dávám za pravdu Angelu Silesiovi:

"Ceny ti, člověče,

nic nedá, co je vně.

Šat muže nedělá,

ni sedlo komoně."

Martin Gruber