Biskup

foto: Jan Vávra
foto: Jan Vávra

Filip Štojdl

Narodil jsem se v Podbořanech 1. září 1975. Studoval jsem na Husitské teologické fakultě a od roku 1998 působím jako duchovní v Církvi československé husitské. Vysvěcen na jáhna jsem byl v roce 1998, v roce 2000 jsem přijal kněžské svěcení. Jsem ženatý, mám dceru Elišku a syna Jakuba. V roce 2012 jsem byl poprvé zvolen plzeňským biskupem na období sedmi let. V roce 2019 diecézní shromáždění tuto volbu opět potvrdilo. Věnuji se amatérskému focení, publikuji texty se spirituální tematikou, mám rád přírodu. Od roku 2018 píšu blog "poustevny", kde reflektuji své pochybnosti, víru, i touhu po obyčejném lidském porozumění a přijetí.

"Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?"

Jan 14, 9

Církev? To jsme my všichni. Je to společenství. Není to nějaká organizace na způsob politické strany. Pro mne je to místo, kde můžu být takový jaký jsem, se všemi zraněními. Místo, kde je mi dobře, kde je prostor pro sdílení, radost a naději. Věřím tomu nahému, zraněnému a slabému muži na kříži. Tomu, který nás učí lásce a jehož jméno plné soucitu. Věřím v Ježíše, který se ujímá všeho zraněného, vytěsněného a nepřijatelného. Tak se církev podobá rodině se vším všudy. I s tím, že dnešní rodina je zraněná, mnozí v ní jsou pro nás záhadou, jsou jiní, někdy nepřijatelní, těžko k sobě hledáme cestu. 

Nevěřím ve složitou a lidsky vzdálenou teologii, ta nikoho neuzdraví. Ze zkušenosti tvrdím, že to, čeho je zapotřebí podle, je obyčejná lidskost, obejmutí a laskavá přítomnost (prostor a čas pro sebe i druhé).  

Ve své spirituální praxi se věnuji především těmto tématům:

  • eucharistie jako lék pro člověka a církev
  • objevování ženské a mužské Boží tváře
  • hřích a slabost jako tajemství milosti a uzdravení

Působím mimo jiné i  jako hospicový kaplan. Rád doprovázím umírající a jejich blízké, protože tato práce mi dává hluboký pocit smyslu. Za poslední roky se také velmi zintenzivnil podíl těch, kterým poskytuji pastorační podporu a duchovní doprovázení (svátost pokání, zpověď, naslouchání, modlitba, atp.).

Vybral jsem si oslovení bratr. Možná i proto, že jsem jedináček. Mohu být bratrem každému, kdo je taky na cestě, kdo zakopává a padá občas na zem, kdo občas pochybuje o sobě.  

V úvodu této stránky je napsán Ježíšův text vůči jednomu z apoštolů, který se jmenoval také Filip. Dovolím si na ně odpovědět: "Ano, neznám Pane. Ale budu to zkoušet znovu a znovu, dokud se to nenaučím."

Vše dobré, lásku k sobě a odvahu k životu přeje váš

bratr Filip


Krátký rozhovor

Zvítězí někdy pravda a láska nad lží a nenávistí?

Vždyť už zvítězily. Nic krom těchto věcí nemá trvání.

Je zapotřebí na cestě k Bohu církve?

Věřím, že do nebe nikdo nemůže přijít sám. Vždycky se ho tam zeptají "a koho jsi přivedl s sebou?"

Kde je Bůh?

Dlouho jsem věřil, že tam, daleko a potom. Pak jsem poznal něco jiného. Není-li tady v srdci, pak Bůh není. Není-li v tomto okamžiku tady, pak není ani "tam".  

Která církev je ta pravá?

Ta, kde znají tvůj příběh a neodsoudí tě za něj. Ta, kde je možná důvěra a otevřenost. 

Je křesťanství jediným způsobem jak najít Boha?

Je tolik způsobů jako hvězd na nebi. Můžeme si zvolit ale jen jeden, protože lidský život je příliš krátký a tajemství každého způsobu tak hluboká..  

V čem je tedy křesťanství zvláštní?

Věříme v Boha, který se stal člověkem, a k tomu, aby mohl vstoupit, vybral si ženu. Dá se říci, že křesťanství je velmi tělesné náboženství. Kristus dává své tělo a krev. Naimská žena smáčela Ježíšovy nohy svými slzami. Ve všech kostelech uvidíte obnažené a zraněné mužské tělo na kříži. Neznám jiné náboženství, které by tak silně zdůrazňovalo tělo a zároveň bylo tak mystické. Neznám jiné náboženství, které by samo sebe ve svém základu tolik popíralo.

Jak se tedy stanu křesťanem?

My máme rituál zvaný křest. To slovo v řečtině je baptisma (ponoření). Od chvíle, kdy zvolíme následování Krista, jsme stále hlouběji ponořováni do tajemství existence. Není to snadná cesta. Možná ta nejtěžší. Víra v Krista není pro slabochy. Ale pro slabé je jistě. Nejlépe jde nejslabším. Křesťanem se člověk stane snad tehdy, když pozná v druhém člověku svého bratra a uvnitř svého srdce své pravé Já -  Božího syna či dceru.

K čemu je vlastně dobré věřit v Boha?

Věřím v Boha, protože věřím ve svatost existence, věřím v toho, který se dotkl mých ran. On dává mým slzám svatost, jizvám úctu a chybám hloubku. Věřím, ale svou víru rozhodně nikomu nevnucuji. Sověti prozkoumali vesmír a říkali pravdu, když zjistili, že tam Bůh není. Podívat se do svého srdce je vážně těžké.


více o bratru Filipovi na facebooku a webu poustevna

modlitba a činy pro hospic