Back to Top

Chvála nástěnkářství

pátek 25. leden 2019 11:22

Když apoštol Pavel ve dvanácté kapitole Prvního listu Korinťanům vypočítává duchovní dary, nezmiňuje „dar nástěnkářství“. Tehdy ještě se tato služba v církevních obcích příliš často nevyskytovala, ba možno říct, že se nevyskytovala vůbec.  Dnes patří k nejdůležitějším, a přesto bývá poněkud opomíjena – snad částečně i proto, že není autoritou Písma nikterak zaštítěna. Leckdo se tudíž domnívá, že „dělat nástěnku“ může každá ochotná babička, kostelník, nebo v krajní nouzi i farář. Ovšemže mohou,  výsledek je však nezřídka žalostný.

Svému duchovnímu pastýři jsem kdysi častokrát připomínal, ukazováčkem vztyčeným mu před očima mávaje: „Přijde čas, kdy nebude farářů ani věřících, toliko nástěnkář bude přicházet do kostela, aby tam obměnil materiál na nástěnce. A později, až zaniknou a v ruiny se obrátí i kostely, nástěnkář bude na to místo vytrvale chodit dál, službu svou konaje – tak jej také zastihne Pán Ježíš při svém druhém příchodu a vytrhne ho blaženě na nebesa.“ To byla sice – připouštím - krapet subjektivní apokalyptická vize, nicméně aspoň poukazovala na důležitost této Popelky mezi službami ve farnosti. Faráře nebo pastora, jáhny a ministranty nikdo pochopitelně nepřehlédne (a varhaníka nepřeslechne, obzvlášť když hraje falešně) – ale kdo kdy řádně ocenil nebo zaslouženě zkritizoval nástěnkáře? Zdá se být neviditelným a jeho služba také.

Dělat nástěnku není jen tak. Nástěnkářství je to skutečný „dar“. Nástěnkáři, kteří ho neobdrželi a slouží jen na základě ustanovení lidského, dopouštějí se mnohdy ve službě prohřešků, které si sami neuvědomují. O těch tu chci teď psát. -  Zdaleka nejmenším, byť rušivým přestoupením je ignorování liturgických barev. Setkal jsem se u jednoho faráře - který nástěnku připravoval sám -  s tím, že texty velikonoční vytiskl na papír zelený (barva velikonoc je  – už po celá staletí - bílá, případně zlatá) a postní zamyšlení na papír modrý (což bych pochopil v adventu, kdy bratři anglikáni nahrazují fialovou barvu indigovou modří). U laika to překvapí, u duchovního šokuje: To na fakultě hodiny liturgiky prospal?  – Přeplácané, nevkusné tablo, nakřivo upevněné  a křivě ustřižené obrázky -  to je kapitola, u níž netřeba se více pozastavovat. – Vzorem nástěnkářské krutosti je pak dozajista zabodávání špendlíků přímo do obrázků. (Kdo je něčeho takového schopen, ten snad už zítra nelítostně zabodne hřeb do dlaně bližního nebo aspoň nakopne v lese nejedlou houbu.) A přitom je vlídné řešení nasnadě: Obrázek se nalepí na trochu větší papír, aby asi půl centimetrový okraj přečníval, a do toho již je eticky nezávadné špendlíky připíchnout. Lépe je ovšem obrázek ještě laminovat. Tím i získá na trvanlivosti. (Používání magnetů se sice jeví jako bezproblémové, zároveň však můžeme hovořit o naprosté estetické pohromě.) – Je-li však nešetrné vbodávání špendlíků projevem sadismu, pak tou nejohavnější zvráceností, za níž by se ani mužové sodomští nemuseli červenat, je vystavování černobílých kopií barevných originálů. Hanba tomu, kdo tak činí. – A v naší církvi je navíc rozšířen ještě jeden nešvar: Umisťovány jsou do mnohých nástěnek převážně nebo pouze obrázky květin, živočichů a krajinek, jako by dotyčné farnosti byly odnožemi nějaké ekologické organizace či Klubu turistů. Zřejmě se tamní nástěnkáři obávají, že kdyby vystavili obraz Pána Ježíše, Jeho Matky nebo významných křesťanských osobností, pohoršili by kalvínsky smýšlející kolemjdoucí. To je vskutku velmi bolestné.

Kdybych chtěl parafrázovat slova Písma, musel bych vyznat: „Nástěnkáře kultivovaného kdo nalezne? Větší cenu má nežli perly…“ Modlíme se za kněžská povolání, modlíme se za všemožné potřeby – ale zapomínáme na nástěnkáře. A to je chyba. Protože jsou to oni, kdo svou službou hlásají Evangelium lidem, procházejícím kolem kostelů a sborů. Oni jsou první z nás, kdo zvou ke Kristu. A to není malá zodpovědnost, věru ne. (Teď mě ještě napadá, že jejich patronem by mohl být apoštol Ondřej, „První povolaný“.) 

Martin Gruber, jáhen