Back to Top

Barbaři mezi námi

středa 24. říjen 2018 14:03

Erazim Kohák ve své přednášce „Morální filosofie v údobí zpochybněných samozřejmostí“ přirovnává situaci naší evropské civilizace k posledním stádiu Římského impéria. Nelze mu – vzhledem k roku vydání (1993) – upřít jistou jasnozřivost.  Zdůvodňuje pád říše přílivem pracovních sil z barbarských kmenů, což sice blíže nerozvíjí, ale je známo z dějepisu, že se jednalo o nájemce půdy (zejména v pohraničních oblastech) a žoldáky. Římská – tehdy už oficiálně křesťanská -  společnost, konzumní, unavená sama sebou a bez výhledu do budoucna (čest výjimkám), na svou existenci takříkajíc rezignovala. A proto podlehla. 

Současní „barbaři“ nebo přesněji „gastarbeitři“ slouží ovšem spíše v dělných profesích než v zemědělství nebo v armádě. Nechci se tu rozepisovat o neradostné situaci ve Spojeném království – byť jsem jí měl možnost zblízka sledovat – chci spíše poukázat na dvě novější etnika „naše“: Předně jsou to Vietnamci, kteří se mezi nás dostali takřka nenápadně, a i když stále ještě leckdy vzbuzují posměch a opovržení, nakupování si bez nich už téměř nedokážeme představit – tedy rozhodně ne my, nižší třída. Pílí nám ostatně mohou být příkladem. -  A Ukrajinci, pracující na stavbách, vykonávající fyzickou činnost, které se mnoho Čechů, zvláště těch mladších, bytostně štítí. Druhá generace „ukáček“ se přizpůsobila nové společnosti (v dobrém i ve zlém) a je také touto společností akceptována – například jedním z nejvlivnějších a nejkultivovanějších českých youtuberů je „Vaďák“ (čili Vadim Tkachenko). Ukrajinci jsou z velké části praktikující křesťané a mezi Vietnamci krom stoupenců nekonfliktního buddhismu také nějaké ty křesťany najdeme. Dalo by se tedy říci, že jejich kultury do té naší docela pěkně zapadly a zapadají.

Ale stojíme – nejen Češi, nýbrž celá Evropa – před postupující migrací z Blízkého Východu. Nastává očekávaná a obávaná Apokalypsa? To nevím. Obdoba s pádem Římské říše je vskutku víc než patrná. S přijetím křesťanských uprchlíků by Evropa neměla mít žádný etický problém – ale muslimové vzbuzují rozpaky, mírně řečeno.  Nepovede přijetí muslimských přistěhovalců ke zkáze naší civilizace? Naší „křesťanské“ civilizace?

Na nutnost zachování evropské křesťanské civilizace  se ovšem právě v „bezbožném“ Česku nejhalasněji odvolávají dvě kontrastní skupiny – předně fašizující preláti s mitrami na hlavách a ve směšných středověkých úborech, kteří také nadšeně štvou veřejné mínění proti menšinám, zejména gayům – a potom takzvaní „slušnočeši“, neboli nacionalismem a pivem nasáklá spodina společnosti. (Ti druzí do kostela pochopitelně nechodí, leda na půlnoční, s nedopitou lahví kořalky v ruce.) Spojuje je však upřímná nenávist, která v člověku bují z nedospělého strachu. 

To jsou tedy oni. Dobrá. A co my? Jak se postavíme k budoucnosti Evropy? Budeme se také bát a tedy nenávidět, nebo se odhodlaně otevřeme a přivítáme mezi sebe osoby stěží přizpůsobivé, vyznávající mladé, nevybouřené a agresivní náboženství - byli jsme snad my, evropští křesťané, před šesti stoletími až tolik jiní? Myslím, že před námi se rýsují vlastně dvě základní alternativy. První je ta, že se Evropa migrantům naráz nebo postupně uzavře a vypoví či zmasakruje ty, kdo se nacházejí v jejím středu. Pokud se to podaří – s nesčetnými oběťmi na obou stranách – udrží si Evropa ještě po nějaký čas své křesťanství, které však už ani v tuto chvíli není ničím víc než odlupujícím se pozlátkem. Pokud se rozhodne migranty přijímat dál, bude otázka spíše let než desetiletí, kdy se náš světadíl stane převážně muslimským, a křesťané v něm budou živořit coby občané druhé kategorie. Jak ovšem ukazují dějiny - živoření jde křesťanům k duhu mnohem víc, než život v přízni mocných. A především: I kdyby se evropské křesťanstvo zredukovalo na několik desítek malých pronásledovaných společenství, scházejících se ve sklepě při „lámání chleba“ - přece mu zůstane v rukou vítězství, protože neslevilo ze zásad Beránka Božího. 

 

Martin Gruber, jáhen