Back to Top

Věrní v malých i velkých věcech

úterý 23. říjen 2018 13:49

V sobotu 20. října se v mirovickém husitském kostele konalo mimořádné společné vikariátní a diecézní shromáždění. Vikariátní shromáždění se věnovalo vyhledávacímu řízení k volbě biskupa Plzeňské diecéze. Jako jediný kandidát vzešel současný bratr biskup Filip Štojdl. Jak sám pro náš web poznamenal: "jsem připravený dokončit, co jsem začal, ale veškerá podpora je podporou pro ty, bez nichž by samotná funkce biskupa neměla smysl, tudíž děkuji celému týmu úřadu diecéze i všem duchovním a laikům, kteří to s Církví československou husitskou nevzdávají a chtějí v ní budovat místo pro nemocné, vyloučené a slabé, pro ty, kteří v našem světě nenacházejí místo a nestačí zběsilému tempu doby. Jak to krásně vystihl bratr Luboš ve svém kázání, naší hřivnou nejsou peníze, ale lidé. A těch z mého pohledu v církvi za posledních padesát let rapidně ubylo."

Diecéznímu shromáždění byl předložen projekt realizace opravy křesťanského domu a husitského kostela v sídle diecéze v Husově ulici v Plzni. Delegáti se seznámili s architektonickými plány, předpokládanými finančními náklady i studií ekonomické návratnosti a hlasováním potvrdili, že tento projekt bude realizován.

Být věrný v malých i velkých věcech

Úvodní bohoslužbu vedl bratr vikář Lubomír Zíta, který při svém inspirativním kázání pronesl tato slova: 

Staří židovští zasvěcenci měli pro ty, kteří chtěli učit druhé, dvě moudré zásady. První zněla: „Chceš-li se stát rabínem, vyuč se nejprve nějakému řemeslu a nauč se ho dělat pořádně.“ Druhá zásada byla neméně moudrá: „Pokud jsi nedosáhl věku třiceti let, pak mezi staršími mlč!“

I sám Ježíš, který nám je vzorem k napodobování, se držel těchto dvou moudrých zásad. Vyučil se nejprve řemeslu, dosáhl v něm mistrovství a do služby byl povolán až po dosažení 30. roku života. Do té doby žil v duchovní skrytosti, učil se od života, přírody i lidí. Pozoroval a připravoval se. Mimo jiné se tak naučil vážit si práce druhých, zvláště těžkého údělu rolníků, řemeslníků i nádeníků - tedy vesměs lidí, kteří se živili vlastníma rukama. Rozhodně to nebyl žádný akademik či teoretik. V den jeho povolání do služby za ním stála třicetiletá příprava bohatého plodného života. Zkušenost s všedním životem člověka, který nic nedostává zadarmo.

Přátelé, proč to všechno říkám? Abych znovu poukázal na prastarou židovskou moudrost a zkušenost. Ta praví, že Bůh staví jen na plně rozvinutém lidském životě. Duch svatý nevstoupí do lidského života, dokud se člověk neosvědčil v normálním životě, dokud se celý nepropojil v celo-bytostné zaujatosti a nenaučil se něco dělat pořádně (byť by to bylo třeba jen pletení košíků). 

Tak je to v jistém smyslu i s naším farářským řemeslem (promiňte mi ten výraz). Farářování v naší církvi neznamená jen někam přijet a odsloužit bohoslužby, nebo napsat hezké kázání do církevního tisku. Nedělá-li farář poctivě a upřímně svou službu i v těch nejmenších maličkostech a nepříjemných povinnostech (a my všichni dobře víme, o čem mluvím), není věru žádná naděje, že nám Bůh svěří i velké věci. Není totiž na čem stavět, není co rozvíjet. Duch svatý si přichází jen pro plně zaujatého člověka, který je ochoten dát do služby úplně všechno. Nejen intelekt, nejen celé své srdce, ale i veškerou svou životní sílu. 

To jsou ta známá Ježíšova slova: „Kdo má, tomu bude dáno, ba i přidáno. Kdo nemá, tomu bude nakonec odňato i to málo, co má.“ Anebo: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké. Kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství?“

Bůh nám v dědictví otců, zakladatelů naší církve, zanechal velké duchovní bohatství, zvláště ve svátostech a liturgii. Stát nám zase štědře nasypal penízky z církevních restitucí. Máme hmotné i duchovní bohatství, které si nezasloužíme a které rozhodně není naše. Vůbec nic není naše - a vůbec nic nám ve skutečnosti nepatří. Jde o hřivny, pro které si hospodář, Pán církve, jistojistě přijde a bude je vyžadovat zpět rozmnožené či alespoň zúročené. Rozhodně ne zakopané. Je dobré si uvědomit, že s jakou samozřejmostí všechno od Pána Boha bereme, s takovou samozřejmostí On bude žádat všechno zpět.

Člověk, jako dítě Boží, může brát a žít z Božích darů („hoden je dělník své mzdy…“), ale jen za předpokladu, že ochotně, bez mrknutí oka, všechno obratem ruky vrací zpět v poctivé službě na vinici Páně. Jinak se služebník jen těžko dohodne s Hospodářem, až přijde.

Na závěr ještě jedna židovská moudrost z „Chasidských vyprávění“ Martina Bubera: „Rabi Jicchak Ajsik řekl: Heslo života je: Dávej a ber. Každý má být dárcem i příjemcem. Kdo není obojím v jednom, je neplodný strom.“ Amen.