Back to Top

Kdo činí pravdu přichází ke světlu

pátek 9. březen 2018 14:38

"Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." (Jan 3,14-21)

Evangelistova analogie s bronzovým hadem má za cíl ukázat, jak zásadní je Kristova oběť na kříži pro celé lidstvo. Bájný Had byl strůjcem Adamova vyhnání z ráje. Při putování pouští narazili Izraelci na jedovaté hady, kterým se nedokázali bránit a mnoho jich zemřelo na otravu. Jedinou záchranou byla modlitba. Bezpodmínečná víra, že Bůh může zachránit člověka od smrti, je způsobem uzdravení. Kdo se dívá do nebes, nemůže mu na zemi nic uškodit. To je poselství bronzového hada. Tak je mojžíšovský příběh s hady obrazem boje dobra se zlem. Nebezpečí hada spočívá v tom, že je jedovatý. Ten, kdo jím byl uštknutý, je v nebezpečí smrti. Analogicky ten, kdo je v nebezpečí smrti a nespoléhá přitom na Boha, nemůže přežít. Tato analogie pokračuje v Ježíšově příběhu, který evangelista rozvádí v příběhu vyvýšení. Jako se Izraelci dívali vzhůru na symbol hada a přežili, tak se mají křesťané dívat vzhůru na Krista na kříži. Je to analogický symbol záchrany a uzdravení. Zdravotnické organizace a lékárny mají ve znaku modrý kříž, na kterém je zobrazen had, což na tento symbol odkazuje.

Jan upozorňuje, že život je vždy otázkou víry. Kdo přestane věřit, propadne se do skepse a zhoubného pragmatismu. Počátkem března vzpomínáme Masarykova odkazu. Jaký to je odkaz? Masaryk byl věřící člověk, tzn. kdo věří, má vždycky nějaké ideály. Politicky vzato, aby mohl mít člověk nějaké ideály, musí věřit v lepší budoucnost a naopak. Pokud je ovšem ideálem neomezená moc jednotlivce nebo malé skupiny obyvatel nad většinou, je to zhoubné. Dějiny tady mluví jasnou řečí. Masaryk kdysi napsal, že pravá demokracie je férovou diskuzí všech stran nad osudem celku a dále, že vlastenectví znamená mít rád lidi své země, a nikoliv nenávidět lidi se zemí jiných. Sečteno a podtrženo, v posledních volbách český národ osvobodil z klece své mentality jedovatého hada. Ukázalo se, že český člověk je vnitřně rozpolcený, bezradný a frustrovaný. Je to analogie otrávené mysli.
Na první pohled naše politická situace vypadá demokraticky. Soupeří mezi sebou dvě koncepce státnosti, liberálně demokratická a konzervativně nacionalistická. Když se ale zaposloucháme do výroků politiků, zjistíme, že nejde o diskuzi. Rozdělení je jiné, daleko fatálnější. Soupeří spolu lidé, kterým jde o svobodu s lidmi, kterým jde o moc. A těm druhým dali lidé v Čechách větší mandát. Symbolicky řečeno, podřízli demokracii větev, se kterou spadnou na tvrdou zem. A ti ostatní s nimi. A teologicky řečeno, opět ukřižovali Krista.
Co chci ale říct, jako křesťané nemůžeme nenávidět půl národa za to, že nepochopili svobodu, totiž že nepřijali sami za sebe odpovědnost. V postinformační době je to těžký úkol, rozhodovat se podle vlastního svědomí a umět rozlišovat pravdu od propagandy. Asi jsme k tomu jako celek ještě stále nedozráli. Asi se musíme učit ještě víc milovat ty druhé, a právě o to víc, o co odlišnější mají názor. Tragédie českého národa spočívá v duchovní nezakotvenosti, která ovšem není kolektivní vinou. Duchovní domov ztratil už v 16.století, a to díky důvěře v cizí moc i díky despocii církve, která se vyvýšila místo bronzového hada, místo Krista. Tehdy, na Bílé hoře zemřela souvislost mezi vírou a svědomím. Vztaženo ke dnešku, český ateismus prohrává se lží a nenávistí. Ale ještě je tady cesta ven. Návrat ke skutečně duchovním hodnotám, jak jim rozuměl Masaryk, kterému chodí s věnci na hrob obě strany politického spektra. Totiž, když každý příčetný občan sám za sebe za ten neblahý stav ponese odpovědnost. Teď a tady. Pokud to neuděláme, dojdeme k občanské válce. A návod, jak bezpečně porozumět každé situaci a přidat se na správnou stranu je jednoduchý a pořád stejný. Formuloval ho evangelista Jan: „Každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu a nemá co skrývat.“ Amen

Tomáš Procházka, farář v Klatovech, kázání na 4. neděli postní